JANA A DIVADLO

Tomáš Hlinka

Když se návštěvník poštovního úřadu v městě Petlon sklonil k přepážce, aby odeslal dopisy nebo zakoupil známky, pohlížel do tváře mladé ženy, o které se mohl domnívat, že pro svůj půvab brzy postoupí do vyšších pater úřadu. Jestliže se nespokojil s krátkým hovorem a úsměvem, byl po chvíli vybídnut, aby pokročil směrem do místnosti nebo ke dveřím, kde mohl usednout do některého ze čtyř širokých křesel, potažených koženkou a rozložených kolem stolu s matnou skleněnou deskou na vrchu, a pročítat noviny a časopisy, uložené na dřevěné lavici u stěny, nebo si prohlížet skrovné zařízení pošty, velkou váhu na převažování balíků a množství různých přihrádek a zásuvek ve stolech, poněkud zakrývaných okénky, oddělujícími jednotlivé přepážky od sebe a od rozlehlejší části místnosti vyhražené pro hosty.

Jana Dalertová odcházela po skončení pracovních hodin z budovy na úhledné čtvercové náměstí, minula několik keřů na prostranství před poštovní správou a zabočila do postranní ulice poblíž kašny, do které souměrně rozmístěné bronzové odlitky malých sošek soustředěně vlévaly proudy vody.

Před svým domem zvolnila chůzi, potěšila se pohledem na rododendrony, růže, pivoňky a macešky, kvetoucí nyní v červnu v záhonech a v oknech. Jednopatrový dům žlutě omítnutý byl prohřátý sluncem, přesto však skýtal spolehlivou ochranu před horkem, které v těch dnech město sužovalo. Rozměrná okna v patře lámala paprsky a přízemí bylo zastíněno jabloněmi, zvedajícími se do výše domu.

Otevřela zelenou branku z kovových tyčí, zakroucených do tvaru listu, prošla po cementových dlaždicích ke schodům do předsíně a hovořila chvíli se svou matkou v přízemí domu.

Jana Dalertová byla nevysokého vzrůstu, kaštanové vlasy měla sčesané z oválného obličeje. Její ústa byla malá, ale vyjímala se vlnitou křivkou horního rtu, pokožka se jevila jako jemně napjatá, odstíněná opálením tváře na slunci. Měla světlé volné šaty, skrývající pevnou stavbu šíje, štíhlého těla a nohou až ke kolenům.

Byly s matkou přítelkyněmi od doby, kdy dospěla a kdy zmizel nadhled, s kterým se matka obrací k dceři. Porovnávaly odstíny a tkaniny svetrů a posuzovaly sukně, které matka jako švadlena ušila a které měla uchystány k odevzdání.

Matka se pečlivě starala, aby byl správně proveden každý šev a aby nikde nepřečnívala ani nitka, vrhající na její práci nechvalné světlo. Někdy dokonce takovou nitku sama na látku položila a před zákaznicí ji odstraňovala, aby měla příležitost pochválit své pečlivě vypracované sukně.

Když Jana Dalertová svou matku opustila, vystoupala po schodech ke dveřím obývacího pokoje, zavolala jménem svého manžela Karla a vstoupila do místnosti. Ze své pracovny vcházel právě také Karel, byl redaktorem novin a býval často, ale nepravidelně doma.

Přivítal ji, přiblížil se těsně k ní a políbil ji. Jana byla jeho ženou po šest let, předtím se dlouho znali a chodili spolu. Obejmul ji kolem pasu a odvedl k pohovce, kde oba usedli. Karla podněcovala přítomnost Jany, vůně jejího parfému a slova, kterými jej zahrnovala, lichotilo mu, že se mu svěřuje, byla jeho, také on se jí odevzdával, když hladil její tvář a odhrnoval vlasy z čela. Činil tak veden jejím hlasem, který mu laskavým tónem sděloval v mnoha obměnách, že myslí na něho, její ruka mu upravovala záhyby na košili, narovnávala límeček, který se pokřivil.

„Mám něco pro tebe, ″ řekl, aby Janě polichotil.

„Dnes večer jdeme do divadla. ″ Jako redaktor docházel občas na premiéru do místního divadla a otiskoval své mínění, které podle rozšířeného názoru mělo značný vliv. Dělal to trochu kvůli Janě, že se přidržoval kritik, věděl, jak ráda má divadlo.

O přestávce představení odcházeli do zakouřené místnosti s barem, kde se scházeli v jednom prostornějším rohu novinář s lékárníkem, právní poradce s manželkou komerčního zástupce a další přítomní, aby projednali a proklepali nabízené představení jako obchodní zásilku, předkládanou autorem a režisérem ke spotřebě na společný večer, který nad jiné večery vynikal právě tím, že se mezi sebou mohly setkat osoby jinak zaměstnané do pozdních hodin a nucené udělat si pro tuto příležitost výjimečně čas, protože v městě platilo, že kdo se nezúčastnil premiéry v divadle, byl vyřízen a musel čekat na další událost, aby mohl být znovu přijat do společnosti.

Když se vraceli do parteru, potkali na chodbě asistenta režie a choreografa v jedné osobě, Pavla Sorku. Karel s ním domluvil na příští den schůzku. Potřeboval krátký rozhovor a několik poznámek o představení do své rubriky.

Výřečný světlovlasý mladík upoutal Janu rychlým jednáním a přívětivostí, doprovázenou úsměvy, kterými se vykazoval na všechny strany. Mnoho z těch úsměvů platilo jí, červenala se, přivedena do rozpaků.

Po představení navštívili restauraci poblíž divadla. Byla navštěvována tou dobou převážně hosty opouštějícími divadlo. Tlumené světlo a několik sloupů způsobovalo, že neviděli do vzdálenějších koutů místnosti, kde Karlovi přátelé rozpřádali řeči o představitelích jednotlivých rolí a očekávali jejich příchod v pozdějších hodinách.

Když odcházeli, potkali znovu asistenta režie, tentokrát ve spěchu.

Jana se probudila do sobotního dopoledne, brzy poklidila v obývacím pokoji a zavolala na Karla. Když se neozvala odpověď, otevřela dveře pracovny a stála před asistentem režie.

Vyskočil z křesla pro hosty a začal omlouvat svou přítomnost. Připravovali příspěvek do Karlovy rubriky, Karel odběhl narychlo do redakce, vrátí se za chvíli.

Jana nabídla kávu a asistent se rozhovořil o představení. Měl téměř úplně volnou ruku, byl vlastně režisérem. Podle jeho mínění představení zcela propadlo, nedovedl si to vysvětlit, sám od začátku do konce učinil všechno, aby se podařilo. Poskytl Karlovi rozhovor, ale Karel nechal rukopis hry v redakci, potřebovali nahlédnout do původního textu, proto ta přestávka v práci.

Usedli ke stolu, pili kávu a mluvili o Karlovi, o jeho rubrice a kritikách.

Režiséra začala přítomnost Jany, její přívětivost, přivádět k myšlence, že je mu příznivě nakloněna. Nabídl uvolněné místo v divadle, přepisování textů.

Jana přikývla, přijala drobnou práci v divadle.

Dohodli se, že začne v pondělí, na zkoušku.

Po chvíli se vrátil Karel s rukopisem a přisedl si ke stolu.

Když mu Jana oznámila svůj úmysl přijmout místo v divadle, překvapeně vstal, ale hned znovu usedl. Bude mu chybět její přítomnost, když přijde z redakce a nenalezne ji. Za maskou řecké tragédie, která shlížela na příchozí z horní desky průčelí divadelního stánku, viděl Janu, skloněnou nad vyšíváním opony či kostýmu či přepisováním textů, a představoval si, že při nejbližší příležitosti zanechá této činnosti anebo se uchýlí domů a se svou matkou bude vykonávat pečlivě příkazy svého nového zaměstnavatele stejně tak, jako dosud vykonávala službu v oddělení místní pošty.

Režisér si přál, aby dohodu společně stvrdili přípitkem a pozval je k sobě na středu večer.

V pondělí potkala Jana režiséra na chodbě divadla.    Pozval ji do své pracovny. Uprostřed stál široký stůl, vedle byl konferenční stolek s křesly, za ním na stěně viselo obrovské zrcadlo, které činilo z místnosti sál, dobře osvětlený z vysokých oken.

Vypili sklenku likéru.

Režisér předal Janě texty, pak procházeli divadlem, které se zdálo být liduprázdné, ale když byli u jeviště, zastihli zde inspicienta. Rozmlouval se dvěma členy komparsu o tom, zda mají vkročit na scénu se skupinou nebo o chvíli později samostatně a přejít do popředí.

Jana přivykla přítmí neosvětleného jeviště, zbývaly tu dekorace z večerního představení, stůl, ozdobné židle, plyšové potahy.

Přešli do hlediště a usedli v lóži poblíž jeviště. Režisér rozpředl hovor o Karlovi, cení si ho pro podporu divadla. Jana si prohlížela parter, přední sedadla, kde sedávala s Karlem při představení. Režisér náhle položil dlaň na ruku Jany, jemně, chystal se vyslovit o tom, jak je v její přítomnosti zcela proměněn, cítí se k ní přitahován, stále na ni musí myslet, i když ji zná teprve několik dní. Po pravdě, všiml si jí dříve, když přicházela na představení.

Jana odtáhla ruku, ve zmatku vstala a vyšla na chodbu. Nepromluvila.

Režisér se zalekl Janina odchodu, rychle se omlouval. Odvedl Janu do pracovny. Stáli u velkého stolu mlčky, po chvíli se na sebe úkosem podívali, režisér pozvolna nabýval rovnováhy a klidu, nabídl znovu likér.

Ale Jana se rozloučila a odešla.

Díval se do zrcadla zklamán z odmítnutí. Sklidil skleničky ze stolu a vyňal kopii textu, který dal Janě k přepisování. Listoval stránkami, až přišel k místu, kde zkorumpovaný manžel přivádí svou ženu k velkoobchodníkovi s uzeninami a za půjčku do karetní hry mu ji nabízí jako poslední rekvizitu, kterou má ve svém bytě. Je přijat podobně jako novinář, který chce prodat svou dávnou lásku, poctivost, za rozpolcený a rozdrcený svět uzenin, každodenně visících za pultem obtloustlého muže, který je nabízí příchozím, dychtivým naplnit a přeplnit své žaludky bez ohledu na zástup čekajících v nouzi a v bídě a sytících se suchým chlebem. Uzenář má ve svém krámě krysy, které cítí vůni jeho šunky, pronikají až do ložnice a ruší jeho spánek, vyhánějí mu z postele milenky a obcházejí pasti s otráveným masem, které jim klade a o které sám zakopává, když přechází od jedné postele k druhé.

Režisér odložil text a odešel z budovy oklikou do svého bytu. V jedné místnosti spával, druhá místnost byla salonem, vybaveným pro hosty. Po večeři oblékl šedý oblek a odešel na představení.

Teprve pozdě večer, když vycházel z divadla, tentokrát přímo domů, setmělými ulicemi, které byly po parném dnu ještě nasáklé horkem, měl čas vzpomenout znovu na Janu. Vystoupal po točitých schodech do svého bytu a před usnutím se dlouho díval otevřeným oknem na osvětlený kaštanový sad před domem, kam často chodil, když byl sám, zejména dopoledne, než začínaly zkoušky.

Ve středu se Karel vrátil z redakce před šestou hodinou a po chvíli odcházeli. Venku drobně pršelo, šli pod deštníkem. Jana se zavěsila Karlovi v podpaží, vyhýbali se kalužím a dívali se, jak se světla výkladních skříní, reklam a pouličních světel odrážejí v proudech vody na chodníku a na vozovce.

Zazvonili. Režisér se objevil ve dveřích ve světlé košili a v obleku bez kravaty, přivedl je do salonu ke stolu, prostřenému pro tři.

Jana jej pozorovala, sledovala, jak se vyhýbá Karlovu i jejímu pohledu. Vypili přípitek na její příchod k divadlu a usedli do křesel.

Režisér Sorka pociťoval své provinění vůči Karlovi a Janě, proti jejich manželství. Ale přítomnost Jany, její lahodný hlas, dmutí jejích prsou, drobná, útlá ramena a především její oči, potažené závojem jakéhosi smutku, měnily jeho předsevzetí a postoj a stavěly jej vedle Karla do stále silnějšího napětí, kterému odolával s vypětím vůle. Naslouchal názorům Karla a poznámkám Jany.

Propuknutí své vášně oddaloval, jak mohl, posunul se do rohu stolu, aby mu výhled na Janu zacláněla ozdobná lampa, položená uprostřed mezi talíři a příbory. Přikláněl se ke Karlovým vývodům a nevyvolával spory odlišnými postoji. Přítmí, které v místnosti navodil po skončení jídelních chodů zhasnutím hlavního světla, mu umožňovalo odvést svou pozornost od Jany. Brzy však Jana i Karel žádali o rozsvícení světla, aby mohli pohlížet na obrazy na stěnách a rozvíjet o nich své názory. Režisér se hleděl vymanit ze svíravých, mučivých záchvěvů, které probíhaly jeho tělem, podrývaly jeho myšlenky a nedovolovaly mu soustředit se na to, co říkal. Rozpačitě sledoval Janu a vydechl si, když odešli.

Jana usedala po návratu z pošty k psacímu stroji. Pohroužila se do přepisování textu a soustřeďovala se na monotónní zvuk kláves. Dopadaly na plochu papíru, ukrajovaly čas a přibližovaly setkání s Karlem.

Mezi záhony se objevovala až pozdě večer, pestrá směsice vůní a pohled na rozkvetlé tulipány a růže, které byly vysázeny uprostřed zahrady za domem kolem magnólie s těžkými, široce rozevřenými bělostnými květy, připoutávaly Janu na celé hodiny. Chodívali sem s Karlem, jako by tu měli domluvenu schůzku, čekávala na něho na lavičce v rohu zahrady za šípkovými keři, jindy se stávalo, že čekal Karel.

Do její mysli se ale zařezával obraz Pavla. Přecházela z místa na místo a uklidňovala se. Pokládala jej za náhodné vzplanutí, které zažehná, jen co dokončí přepisování textu a odevzdá jej.

Přiblížilo se setkání s režisérem. Když k němu došlo, předstírali oba klid, pátrali jeden v druhém a čekali na zmínku o sobě navzájem. Ve velké pracovně se nic nezměnilo. Seděli v křeslech jako při minulé schůzce, před zrcadlem, které odráželo jejich tváře, drobné postavy a pohyby rukou, když si připíjeli. Jejich oči bloudily po závěsu, splývajícího ze stěny na koberec, a zachycovaly se v obličeji toho druhého, sklopeny přecházely po okolních stolech, vyrušovány přicházejícími osobami. Znovu hledaly ve svém protějšku a uhýbaly, když se setkaly, zdvihaly se po šedých stěnách, ležely si v náručí, zelené pichlavé oči Pavlovy a modré, poddajné oči Janiny.

Dávno minula doba, kdy mělo setkání skončit. Režisérovi se zdálo, že Jana váhá s odchodem. Navrhl, aby jej navštívila v jeho bytě.

Jana soustřeďovala vůli, aby odmítla, aby se vztyčila a odešla. Do tváře jí pronikl nával krve a rozdmychával směs urážky a pýchy na to, že znovu režiséra přivedla k projevu zájmu o ni.

Seděli chvíli nehnutě, Pavel se bezradně díval na Janu. Jana se ovládla, rozloučila se a pozvolna se blížila ke dveřím. Pavel ji dostihl a položil svou ruku na její. Nechala krátce svou paži volně se dotýkat jeho, pak rychle stiskla kliku a vyběhla do chodby.

Cestou vířila Janě v hlavě myšlenka, že jako vdaná a věrná žena nemůže dovolit Pavlovi ani letmé doteky, že její povinností vůči sobě a Karlovi je odolat pokušení, vzdálit se od Pavla a uchýlit se do ústraní svého domova. Musí vyhledat v sobě úkryt alespoň v podobě neměnné, pečlivě udržované masky, v které by mizela její tvář a která by jí umožnila pohlížet na Pavla při několika setkáních, která ji čekala, z vyvýšeného pódia vlastní neúčasti a sledovat jeho vzrušení bez příčiny k tomu, aby podléhala.

Dívala se do výkladních skříní, ale nevnímala je. Nabývala dojmu, že za ní spěchá Pavel, a ohlížela se, zda jej nespatří v zástupu chodců. Setkávala se však s cizími pohledy, vrážela do kolemjdoucích a omlouvala se. Procházela opuštěné, tiché postranní ulice se svěšenou hlavou, do úst se jí drala slova, která chtěla říci Pavlovi, aby jí nepodával ruku, neprovázel ji ke vchodu a nedíval se za ní. Poháněla ji obava, že musí Karlovi vynahradit, co zanedbává tím, že věnuje své podvědomé myšlenky Pavlovi. Pomalu rozviklávala a rozdrásávala klid a pokoj, který dosud setrvával v její duši, spokojené z pravidelného chodu jejího žití a upokojené drobnými projevy lásky, kterých se jí dostávalo od Karla. Vzpírala se postoupit třeba jen o krok do Pavlovy blízkosti, přijmout jej, poddat se.

Přicházela k řece. Na nábřeží minula alej široce rozvětvených kaštanů, zastavila se u zábradlí. Dívala se na černé nákladní lodi, které projížděly mezi pilíři mostu. Sestoupila dolů k vlnám, které narážely na kamenitý břeh, přelévaly se přes hráz a vybíhaly na cestu. Vzhlédla k bezmračnému nebi, sama rozechvělá a nejistá. Usedla v parku u řeky na lavičku.

Její nitro pozvedalo svůj hlas a začalo se samovolně bouřit proti Karlovi, proti všemu, co ji dosud k němu připoutávalo, proti jeho laskavosti a každodenní pozornosti, ve které shledávala od této chvíle přezíravost a nadřazenost. Náhle nenáviděla dosavadní cesty do zaměstnání a zpátky, lidi, kterým prodávala známky, bortila se její představa o bezpečí, ve kterém se nalézala. Krev jí zabušila do spánků prudkými nárazy. Odhodlávala se, že půjde k Pavlovi.

Kolem si hrály na písku děti. Drtila ji představa, že zůstane bezdětná, odsouzená k pletí zahrady a k pěstování růží. Odmyslila si setkání s matkou a pomýšlela na útěk. Propukla v ní samolibá touha odejít s Pavlem od dosavadních marných drobností, kterými byla provázena. Nemyslila ani na příští den, ani na dnešní večer, kdy přijde domů Karel a nenajde ji. Neuvažovala, jestli Pavel o ni skutečně stojí.

Tiché vlnobití řeky zklidňovalo a zchlazovalo plamen, který zachvacoval její smysly, poháněl ji a odzbrojoval, až naplnil její mysl bezohlednou prudkou směsicí Karlových domnělých výpadů proti ní a výčitek, které mu nyní činila. Jedinou převládající myšlenkou, na kterou se mohla soustředit, byla nutnost překonat zbylé zábrany a vrátit se k Pavlovi. Tvář se jí podivně sevřela pocitem strachu a hanby, který ji na chvíli opanoval. Lekala se odvahy, s jakou se vrhá vstříc dobrodružství, které ji může zničit a strhnout do výhně výčitek svědomí a veřejných pomluv. Toužila po blízkosti Pavla, po jeho laskání, znovu pociťovala dotek jeho ruky a slyšela slova, kterými ji zval k sobě. Zjitřena pocitem viny, kterou před sebou zapírala, ocitla se u dveří Pavlova bytu. Zdvihla ruku, aby zazvonila.

Stála před Pavlem rozechvělá, dívala se mu do tváře. Řekla, že chce přijmout další práci, její vzrušení opadalo. Pavel strnul, ale postoupil až k Janě. Jejich ruce se znovu dotýkaly. Neodolal, obejmul Janu dychtivě, chtěla se vymknout , avšak podlehla stržena vlastním úlekem a prudkostí Pavlova pohybu. Zůstali v objetí, pak vstoupili do pokoje.

Ten večer byli poprvé spolu. Nemyslili na nikoho jiného, na Karla, na to, co způsobili. Oddávali se jeden druhému bez zábran, jako by patřili k sobě odedávna.

Salon, který byl částí Pavlova bytu, proměnili v příštích dnech v obývací pokoj. Přibyly čerstvé květy ve váze na stolku uprostřed místnosti, na stěnách se objevilo několik dalších obrazů.

První den téměř nevycházeli ze svého společného sídla. Jen několikrát se vydali nakrátko do divadla a vyjeli si na výlet do okolí města. Jana omluvila svou nepřítomnost na poště a tak se mohli nerušeně usadit v nově zařízeném bytě. Když se poprvé zmínili o Karlovi, Jana byla okamžitě rozhodnuta k rozvodu.

V druhém týdnu se Jana setkala s matkou v jedné z ulic města poblíž náměstí. Procházela právě kolem obchodního domu, když matka kupovala ovoce u stánku na tržišti. Zastavili se spolu a Jana musela podstoupit výslech a lavinu výčitek, kterými ji matka zahrnovala. Byla pod vlivem probdělých nocí, zaviněných Janiným odchodem. Věděla, kde Jana přebývá a s kým. Představila režiséra v nejhorším světle, v jakém mohla, ale Janu jen popudila a zatvrdila. Když se matka ptala, kdy se vrátí anebo zda bude chodit domů, nedočkala se odpovědi. Rozloučily se rozhněvaně, Jana odešla.

Setkání s Karlem proběhlo po příští premiéře v restauraci u divadla. Karel přišel ve společnosti přátel.

Setkali se v rohu u šatny, Jana s Pavlem, a Karel.      Karel pozoroval Janu pouze rychlými, krátkými pohledy a očekával její omluvu. Stál před ní, po zmínce o rozvodu vystřízlivěl. Při myšlence na ztrátu Jany jím proběhla zlost a lítost sebe a na sebe. Vzpomněl na léta společného života, připouštěl si, že chybil, když ji lehkomyslně nechal pracovat v divadle, že se dříve nebo později mohl nadát toho, co jej potkalo. Lomcovalo jím ponížení, kterého se mu dostalo, chtělo se mu křičet a rozbíjet, co bylo kolem, ale zatím jen zajíkavě chroptěl, jako by umíral, jako by z jeho těla vyprchávalo, co bylo nejbližší, co jím proudilo jako krev a náhle se vylévalo, plynulo kolem a odcházelo, když se Jana chystala rozloučit a vzdálit se.

Vzpamatoval se, snažil se Janě připamatovat svou osobu, pokořoval se, ale bezvýsledně.

Odcházel do vlastní samoty, po dlouhých rocích opuštěn, mezi přáteli a s přítelkyněmi, které rozptylovaly jeho chmurné rozpoložení a doprovázely jej.

Když se s Janou rozcházeli, snažil se ještě ve stisku ruky sdělit jí cit, který mu zůstával, a pokoušel se připoutat ji k sobě.