Tomáš Hlinka - básník, spisovatel, filosof

 

 

 Úvod

 Ze života

 Básně z let 1972 - 1998

 Kniha básní

 Povídky
       Jana a divadlo
       Lístek
       Kamil Redel
       Patricie
       Jindřich

 Divadelní hra Valerio

 Paměti

 Fotogalerie

 

 

 

Povídka Lístek  

LÍSTEK

Tomáš Hlinka

Eda se vrátil z dílny domů po čtvrté hodině odpoledne. Měl za sebou perný den, dva opravené karburátory, rozebraný a smontovaný motor zánovního sportovního vozu, několik záručních prohlídek a výměn olejů. Jako automechanik v servisu slušně vydělával, měl domek a auto od otce. Pracoval pravidelně od sedmi do půl čtvrté, pak odložil montérky a v bundě, v které jej ráda viděla jeho manželka Marta, v těsných kalhotách, vyžadovaných panující módou, po pár slovech se šéfem a s vrátným, se ocitl v ulici, směřující k jeho domovu.

Bydlil s dvacetiletou Martou, o dvě léta mladší než on, rok od svatby v novostavbě na okraji města. Jakmile přišel, uložil rybářský prut, který koupil cestou, k náčiní ve své místnosti a usedl do křesla v obývacím pokoji, nejčastěji používané části bytu. Díval se na vzorek koberce, přecházející v parket, a dále ke stěně, kde vedle skříně s porcelánem stála nízká police s předměty, náležejícími k Edově nejoblíbenějším: skleněnou soškou atleta za vítězství v kterémsi silničním běhu, které před svatbou absolvoval jako činný sportovec, a fotografií Marty v osmnácti letech, první ženy, s kterou vážně chodil.

Po páté hodině odešel do kuchyně, spojené s jídelnou, vyňal z lednice připravený řízek s bramborem a přihříval jej na elektrickém vařiči. Po jídle otevřel láhev s pivem a balíček sušenek a vrátil se do obývacího pokoje. Uvažoval, zda si zapálí cigaretu a bude při televizi kouřit do té doby, než přijde Marta z hotelu, kde pracovala jako servírka do osmi hodin večer, když měla odpolední službu.

Eda sáhl do kapsy kalhot pro krabičku cigaret, ale nalezl jen zapalovač. Chvíli se na něj s potěšením díval, protože to byl první dárek k svátku od Marty, ještě když spolu chodili před svatbou. Prohledal další kapsy, u bundy, u pláště, a několik zásuvek u stolu ve svém pokoji, než se přesvědčil, že cigarety mu došly. Pak se odhodlal vsunout ruku do Martina pláště a lehce se přitom dotkl srolovaného kousku papíru. Ležel vedle cigaret.

Vyjmul jej jen proto, že mu zůstal mezi prsty a dlaní jako svazek klíčů spolu s krabičkou cigaret. Rozvinul jej před očima a četl:

Drahá Marti! Včera jsem musel nakvap odjet, ale zítra Tě čekám. Tvůj Leo.″

V Edovi se rozbouřily všechny žilky návalem krve do hlavy. Cítil, jak rudne, ohromen smyslem, který dávala ta slova. Spílal v hněvu Leonovi, jak mohl, posílal jej do všech pekel, pobíhal v bytě, stižen záchvatem nepříčetnosti, mrštil o zem talířem od večeře. Zastavil se před zrcadlem, kde zíral na sebe s tupým výrazem bezmocného vzteku, a ptal se sám sebe, jak je možné, že milá, pohledná Marta, jeho Marta, jej podváděla, a to s nějakým Leonem, kterého neznal a nepřál si znát. V té chvíli nejvíce pocítil, jak se hroutí, jak jeho svět mizí a před ním zůstávají jen vrásky, tu a tam brázdící jeho obličej spolu s prázdnotou, která se rozprostírala všude kolem a především v něm. Neuvažoval, jen zanechával všech nadějí, které v sebe a v Martu vkládal. Vzdával se a podléhal všemu, co jej v té chvíli drtilo, co jím pronikalo a jako skalpel rozřezávalo jeho vztah k Martě, oddělovalo jej od ní a činilo z něj osamoceného člověka, který ztratil, co mu ještě před chvílí náleželo.

Když pominuly první přívaly zlosti, pokusil se uklidnit, ale viděl bezvýslednost svého počínání. Uvažoval, jak bude mluvit s Martou, až se vrátí. Odhalí její vinu a pošle ji k onomu Leonovi, který způsobil bezvýchodnost situace, do které byl vtažen a kterou náhodou objevil. Promýšlel, jak by mu bylo, kdyby do kapsy pláště vůbec nesáhl, kdyby nic nevěděl, kdyby byl dále klamán a kdyby žil dál bezstarostně jako dříve. Vyčítal si, že chodil na ryby, místo aby vysedával v hotelu, kde Marta pracovala, aby jí nedopřával tolik volnosti. Ale nebylo to ono, nijak si nemohl vysvětlit, co se stalo. Pochyby, že by k tomu došlo stejně, i kdyby s Martou trávil více času, v něm přetrvávaly.
Blížila se hodina, kdy přicházela domů Marta. Když uslyšel otočení klíče v zámku, křečovitě sebou trhl a přichystal se k rozmluvě.

Marta vstoupila do obývacího pokoje jako obvykle, oděna ve světlý svetřík, v pase převázaný stuhou, a v úzké sukni, sahající ke kolenům. Uviděla Edu, jak ji upřeně pozoruje, rozkročen u skříně. Nemluvil ještě, tázavě držel něco v ruce, myslila si, že cigaretu, že se chystá vyjmout zapalovač a vybídnout ji, aby si zapálila. Pak k ní přistoupil a rozvinul jí před zrakem lístek. Zvedla hlavu, pohlédla mu do očí a řekla klidně, aby vysvětlila věc co možná krátce:

Leo posílá takové dopisy děvčatům často. Znám ho od let, kdy jsme chodili do školy. Nic tím nemyslí.

Eda pochopil ta slova jako výmluvu a zaútočil:

Držíš s ním za mými zády, když máš odpolední směnu, podvádíš mne s ním, tak je to.

Vykřikl ta slova, neovládal se. Prudký výbuch jím pronikl, setřásl ze sebe zoufalství na Martu. Marta prožívala náraz, který ji vedl k častému opakování toho, co řekla, a z kterého vyplývalo, že Eda nebyl paroháčem. Ale Eda nevěřil. Od chvíle, kdy rozbalil lístek, v něm byla pevně zakořeněna mučivá jistota, že podveden byl. Když po vzplanutí Martu pozorně poslouchal, zjitřovala a konejšila její řeč jeho hněv, chvílemi byl blízko k tomu, aby podlehl a uvěřil. Jindy jej zase přiměla k projevům podobným těm, které jej stihly po prvním přečtení lístku.

Eda nakonec vynutil přiznání, že Marta s Leonem několikrát byla v kině a v kavárně. Utvrdilo jej to v jeho domněnce. Začal si uvědomovat, že se přiřazuje k těm žárlivcům, kteří pokládají za důkaz o vině předmět bez přiznání a kteří se nemohou zbavit svých podezření ani čekat, až se nějaké další důkazy najdou. Jeho vědomí jej nutilo jednat. Sbalil si nejnutnější věci do kabely, řekl, že se nevrátí, a vyšel z domu.

Kráčel pustou ulicí po chodníku podél zábradlí. Myšlenku, kam půjde, si připustil, až když chmurné chvíle rozchodu byly přehlušeny houstnoucími proudy chodců a výkladními skříněmi, které osvětlovaly chodník.

 

 

Vstoupil do restaurace, u baru si poručil koňak. Potom se zdvihl, přešel do přijímacího salonu hotelu a požádal recepčního o klíč k pokoji.

 


e-mail: thomas.hlinka@volny.cz, web: www.tomashlinka.cz