PATRICIE

Tomáš Hlinka

I

 
Patricie se znala s Jakubem od zimy toho roku a setkávala se s ním mezi přáteli.
Nastaly červencové dny. Horké léto vysušovalo pole a vyhánělo lidi z ulic, které zůstávaly pusté, jen sem tam přecházeli a přejížděli listonoši a popeláři a potkávali se s návštěvníky města, kteří neúnavně obcházeli místní pamětihodnosti.
Toho dopoledne Jakub zaparkoval auto poblíž domu, kde bydlela Patricie. Vystoupil a čekal, až se objeví, jak měli domluveno, brzy po snídani. Byla ve světle žlutých letních šatech s úzkou stuhou kolem pasu, vpředu zavázanou, v pružných sandálech s měkkou podešví. Jakub měl na sobě modrou košili s krátkými rukávy, plátěné kalhoty téhož odstínu a polobotky, vykrojené vpředu a u paty.
Nesla rozměrnou skládací tašku, kam vložila pestrý přehoz, obšívaný bílou hedvábnou páskou, a další náležitosti, potřebné přes den: opalovací krémy, plavky a různé osušky, kterými si přikrývali obličej, když se vystavili slunci.
Taška zůstávala na zadním sedadle vozu. Vyjížděli z postranní ulice na hlavní třídu, odkud bylo jen asi deset minut jízdy do nejbližšího lesa.
Když vystoupili z auta, provázela jejich kroky vůně borovic a kyprého čerstvého dřeva s pryskyřicí z pokácených stromů, ležících přes nedalekou paseku, a nutila je vdechovat osvěžující doušky lesního vzduchu.
Usadili se u rybníka, zastíněného při břehu korunami stromů a křovím, vybíhajícím kousek od místa, kam usedli, až k písečnému dnu, pozvolna se svažujícímu od břehu do středu vodního příkrovu.
Patricie Lartová byla osmadvacetiletá brunetka, která se zdržovala nejraději ve společnosti svých přítelkyň. Setkávaly se v kavárnách a restauracích, doma i při mnoha jiných příležitostech a při svých setkáních probíraly starosti, rozruchy a drobné skandály, které v životech svých a svých bližních pozorovaly, promíjely a odsuzovaly.
Patricie měla šedé oči, malá, pěkně vykrojená ústa, nízké čelo, úzce tvarovaný, nešpičatý nos a souměrně zakulacené tváře, dobře zapadající do oválného obličeje, který dokázal, doplňován neodolatelnou činorodostí a starostlivostí projevujícího se intelektu, připoutat v její společnosti snad kohokoli, ke komu vztáhla svůj zájem.
Jakub Olten byl o dva roky starší než ona.
Byl mechanikem v továrně na výrobu pneumatik, hodně četl a sbíral známky.
Měl rozložitou postavu, širokou v ramenech, díval se zpříma a pevně, jistý sám sebou ukazoval bílé, zdravé zuby při úsměvu, rozptylujícím starosti. Dole vysedlé lícní kosti dodávaly jeho obličeji vážnosti a zdálo se, jako by potvrzovaly všechno, co řekl.
Uvažoval o návratu jejího muže. Domníval se, že v hloubi duše trpí jeho častou a dlouhotrvající nepřítomností doma a že si vymýšlí zábavy, aby si tuto dobu zkrátila.
Jakub hodlal prožít s Patricií dovolenou. Bylo mu proti mysli, že se s ním Patricie stýká za zády svého muže, nechával ji však a nedával najevo pohnutky, které jej k tomu vedly. Jeho vlastní manželství skončilo dlouhým, rozplývajícím se odcizováním mezi ním a ženou. Nakonec za přispění kamarádů poznal, že jeho žena má důvěrného přítele, kterého on příležitostně potkával na večírcích, pořádaných manželčiným zaměstnavatelem. Ukončil manželství rozvodem, který nepřivodil jemu ani manželce újmu kromě pocitu něčeho ztraceného, oboustranně se příčícího jejich původní vzájemné úctě, důvěře a lásce.
Jakub s Patricií leželi vedle sebe na široce rozprostřené dece. Jako prvá odcházela do vody ona, nečekala dlouho a Jakub se připojoval mezi ostatními plavci, kterým se nebylo možno vyhnout a najít místo, kde by byli sami. Praménky vody stékaly po jejich mírně snědé kůži a rychle vysychaly, když se vraceli na břeh, nejdéle se držely ve splihlých vlasech, které oba často namáčeli, nedbali účesu ani si nebrali koupací čepice ze dna tašky, položené vedle deky.
Jejich rozhovor ožíval v přestávkách mezi sluněním. Jakub se obával, že s návratem jejího muže přestanou spolu odjíždět sami a on se vrátí do hloučku společníků Patricie a bude odsunut do několika letmých setkání v kavárně či v průjezdu domu, kde ji náhodou zcela nečekaně potká, a jinak ji bude provázet na setkáních ze skupiny přátel jako její strážce, který nad ní bdí a strachuje se, aby snad nevyznamenávala někoho jiného více než jeho.
Díval se zblízka do jejích očí, když se radovali ve vodě, když se nechali ovíjet rákosím, klikatícím se pod hladinou a hladícím jejich těla, když se pokládali na deku, aby si odpočinuli. Zdála se mu bezbranná, mírná a pokojná, jak tam ležela a odevzdaně se vydávala na pospas slunečním paprskům.
Manžel Patricie, na kterého Jakub bezděky v těch okamžicích myslel, byl obchodním poradcem a zástupcem velkého podniku a honosil se známostmi v městě stejně tak jako na ministerstvu. Trávil tolik času mimo domov, že se Jakubovi zdálo, jako by ani o Patricii nedbal. V domácnosti měli klid a pořádek, manžel neprojevoval navenek nespokojenost a tiše se oddával svému povolání. Smiřoval se s rolí, kterou mu zaměstnání přisuzovalo.

II

Když se přiblížilo poledne, vložili deku a veškeré věci do tašky a vydali se do malé restaurace, schované za lesem a vzdálené asi půlhodinu pomalé chůze do kopce.
Patricie nesla kabelku, zavěšenou přes rameno, a pohupovala jí na řemínku.
Přišli k hospodě s názvem „U zeleného bažanta″. Stála na pokraji lesa, sroubená z dlouhých, podélně položených kmenů. Z jedné strany měla zahradní restauraci a zpředu vchod, nad kterým se prostírala terasa.

Dovnitř se vcházelo předsálím, z něho bylo možno vstoupit do jídelního sálu vedle kuchyně a šatny, nebo se dalo vyjít po schodišti do salonku. Tam se rovněž podávalo jídlo, ale číšník tam nepřicházel tak často. V rohu byl bar a u něho přes poledne a večer mladý výčepní z vesnice v bílé košili a v černých kalhotách.
Kráčeli po točitém schodišti. Na stěnách se vinuly popínavé výhonky psího vína a na odpočívadle visely ve výši zábradlí velké květináče s maceškami.
V salonku vykládali polohlasně dva vojáci o kasárnách a tlumeně se přitom smáli.
Jakub s Patricií usedli ke stolku u okna. Patricie se rozhlížela po místnosti. Byl to prostě zařízený salonek se třemi řadami stolů, pokrytých hnědými ubrusy, rovněž stěny byly vymalovány tmavým odstínem barvy. Visely na nich lampy na řetízcích z plných kroužků, rozsvícené jako svíčky. Spolu s přítmím a stínem, vrhaným od záclon, podněcovaly u návštěvníků dojem, že je v každé denní době večer a že mohou odložit u dveří starosti, i kdyby měli před sebou třeba celé odpoledne neodkladných a nepříjemných záležitostí.
Oba vojáci střídavě spouštěli hrací skříň blízko baru.
Jakub a Patricie seděli proti sobě, číšník předložil jídelní lístek.
Patricie se dívala do Jakubovy tváře, zatímco sklopil zrak a upíral jej úkosem do rozevřeného listu papíru. Zdálo se jí, jako by na jeho čele, v části nekryté vlasy, se proplétaly sotva znatelné vrásky, snadno zaměnitelné se stínem, přelétajícím pod kadeřemi při pohybu, způsobeném chvěním očních víček a řas. Sjížděla pohledem pozvolna po tvářích ke rtům a k bradě, která se zdvihala v malém hrbolku pod napjatou kůží. Sytá barva pleti prosté jakýchkoli známek porušení, mateřských znamének či dokonce pih s výjimkou vrásek, které možná ani vráskami nebyly, přiváděla Patricii do stavu vzrušení.
Jakub zdvihl oči. Tváří mu proběhl úsměv, když se jeho zrak setkal s pohledem Patricie. Její temperament se mu jevil jako vlastní vahou se valící potok, přeskakující překážky a strhující s sebou drobné kaménky, větve a listy.
Jakub se na chvíli rozhovořil.
Její pohled se znovu svezl po jeho tváři a tentokrát spočinul na krku, který hladce splýval, zužoval se pod bradou a přecházel v ramena a nejevil jediný příznak ani nepatrné nepravidelnosti. Seděla pevně a vzpřímeně. Vzala do ruky kabelku, chvíli v ní hledala. Pak vyňala lesklou pudřenku a pohrávala si s jejím víčkem, jako by ji chtěla v každém okamžiku otevřít a nanést na obličej vrstvu pudru, ale jako by stále váhala, má-li se odhodlat.
Když dlouho mlčela, promluvil Jakub o manželovi.
„Lukáše by mrzelo, kdyby věděl, že jsme takto spolu,″  řekla pak Patricie a vsypala trochu pudru do popelníku. Rozhrnula jej špičkou nehtu a překvapila Jakuba úsměvem.
Napadlo jej, aby řekl, že mohou vyjíždět za město s přáteli. Ale nepromluvil, nepřál si to.
Patricie uvažovala o tom, co ji poutá k manželovi. Náhle z popudu vnitřní nejistoty či náhody vystřízlivěla a dívala se na věci chladně a odměřeně. Pouto, kterým byla k muži vázána, bylo ukryto a potlačováno v zasutých schránkách jejího vědomí, ale mohlo se uvolnit pod tíhou tísnivých myšlenek na jeho návrat.

Jakub se podíval z Patricie na pudřenku, která právě putovala v její ruce krouživým pohybem těsně nad stolem na ubrousek, ležící pod příborem. Uchopil jemným posunem paže pudřenku do dvou prstů. Dotkl se přitom dlaně Patricie. Projel jím záchvěv sblížení, než odtáhla ruku. Pohlédli si do očí, Jakub prudce, celá vášeň, které byl schopen, proběhla tím pohledem. Byl zmaten, nečekal příval citu a sklopil oči. Rozechvělé prsty jeho ruky se vydaly za její dlaní, když ji odtahovala. Stáhly ji křečovitě na ubrus.

Patricie mlčela a nechala paži volně ležet pod jeho rukou.
Díval se na Patricii. Zdálo se mu, že Patricie podléhá jeho náhlému vznětu. Mýlil se, ale stále silněji tiskl hřbet ruky v místě, kde se mu naskýtal. Přeběhl prsty až ke konečkům nehtů a skryl její dlaň ve své. Teprve teď se cítil ukryt před dychtivým proudem vlastní vůle. Bylo to jako uvolňující, osvobozující dotek. Připoutával jej k Patricii více než všechno, co předcházelo, nebo co mohlo následovat.
Patricie uvolnila ruku a znovu ji odtáhla. Sledovala Jakuba jako usilovného, namáhajícího se ctitele, kterého připoutá nebo odmítne podle své libovůle nebo rozmaru. Ale její chřípí se jemně chvělo, tváře se zardívaly. Uvědomovala si svůj přezíravý postoj k němu.
Jakub zaváhal. Zaklonil se pozvolna zpátky a opřel se o opěradlo židle. Pohlížel na ni zdálky jako omámený.    Seděla vzpřímena, rychle oddechovala.
Přicházel číšník a rovnal před nimi talíře.
Patricie byla ráda, že odtáhla ruku a uklidnila se.
Uložila pudřenku do kabelky a začala přelévat čaj z konvice do šálku. Zeptala se Jakuba, jestli si přeje čaj. Jakub poprosil o šálek.
Pozoroval ji klidně. Dělalo mu dobře, že bere konvici, přelévá čaj a dotýká se jeho šálku. Pociťoval, že se Patricie nevzepřela, že se nabídla a nalévá mu čaj. Zdálo se mu, že do zdvižení ruky a do ohnutých prstů vkládá nesmělou lásku, která jí proniká a kterou si nepřiznává, když rychle odtahuje dlaň, odklání se a přerušuje jejich sblížení.
Dojídali a chystali se k odchodu. Jakub zaplatil.

III

Jakub s Patricií vyšli před restauraci a po široké cestě kráčeli k lesu.
Když se dostali pod stromy, z cesty odbočili a našlapovali na zhnědlé spadané jehličí borovic, místy posypané ostrovy malých rozevřených šišek. Patricie se proplétala mezi lesními kmeny, její žluté šaty se objevovaly daleko před Jakubem, který se držel vzadu a volal na ni hlasem napodobujícím kukačku. Odpovídala stejně a čekala na něho, když se ohlédla a zdálo se jí, že zůstává příliš daleko. Pak šli vedle sebe. Vyhýbali se porostům nevysokého mlází a houštinám malin a ostružin, odlamovali uvolněnou kůru ze smrků a modřínů. Sestupovali ze stráně, pozorovali hejno koroptví, vyplašených jejich příchodem a přebíhajících přes cestu.
Zastavili se a dívali se do údolí. Tmavozelené lesnaté stráně s natěsnanými, stupňovitě navrstvenými plochami vrcholků stromů se sesouvaly do nížiny a odkrývaly hnědé, tyčovité kmeny před úzkým pruhem louky, tísnící se dole u potoka a vinoucí se, kam až dohlédli. Viděli cestu, jak vybíhá z lesa, znovu se v něm ukrývá a mizí v jeho stínu. Daleko před nimi stálo několik stavení s červenými střechami na rozhraní louky a lesa. Začínala tam vesnice, kterou míjeli a obcházeli.
Spustili se dolů po stráni. Seskakovali z velkých pískovcových kamenů, roztroušených místy mezi stromy, a odpočívali, když se před nimi za porostem bříz náhle objevila lesní tůňka. Nabírali vodu do dlaní a nechali ji spadat proudem zpět jako listí věkovitých dubů, které se vypínaly za tůňkou a zahalovaly vzdálenější kouty lesa do temného stínu.
Patricie ráda viděla modré zvonky. Skláněla se k nim, kdykoli našla jejich trs v trávě, seděla u ostrůvku zvonků nebo kolem něj obcházela a hlasitě se obdivovala jejich nakloněným stonkům, nahoře zakulaceným a nesoucím křehký jakoby vyřezávaný kalich, obrácený dnem vzhůru a dole otevřený.
Také ráda chodila ve vysoké trávě, sahající až ke tvářím. Vyhledávala proto paseky s nově vysazenými sazenicemi borovic a smrků a procházela mezi nimi, obklopena chomáči travin, hladícími obličej.
Jakub se rozhlížel po korunách stromů. Stínil si rukou, když prudké paprsky pronikly mezi jehličím, ostré kresby větví a kmenů propouštěly k němu kosé přívaly duhových barev. Hledal přelétající ptáky a naslouchal jejich hlasu, zastavoval se a opět pospíchal, když Patricie zmizela vpředu a on neviděl její štíhlou, vlnící se postavu.
Došli k rybníku a znovu usedli na deku. Podařilo se jim najít místo, kde byli zcela sami.
Pak Patricie vstala a pomalým krokem se blížila k písečnému dnu, které vybíhalo na trávník. Nohou nabírala krůpěje vody, jako by zkoušela její průzračnost v odpoledním slunečním úpalu.
Jakub se brzy přidal. Plavali tentokrát daleko, až téměř na protější břeh.
Když se vrátili, bylo již pozdní odpoledne, stíny borovic se prodlužovaly k rybníku.
Zvedl se mírný vánek. Protože se dlouho koupali, bylo jim náhle zima, proud slunečních paprsků nestačil ještě rozehřát jejich těla, a ani neměli s sebou, čím se teple obléknout. Patricie se zabalila do širokého přehozu, ale stejně drkotala zuby.
Zamyšlena se dívala střídavě na Jakuba a na vodní hladinu. Prohlašovala, že příště si vezme svetrů, co se jich vejde do tašky.
Jakub ji pobízel, aby se vydali na cestu domů.
Zahřála se však trochu a váhala. Nenasytně si prohlížela vodní plochu. Přiměla Jakuba, aby běhal po břehu od stromu ke stromu, a za chvíli se k němu přidala. Prudce dýchali, ale zahnali chlad.
Zanedlouho opět vstoupili do rybníka, tentokrát nakrátko. Patricie chytila Jakuba za ruku a oba se skryli po ramena ve vodě. Patricie si začala v té chvíli, kdy byli blízko sobě, pečlivěji všímat Jakubových pohybů, kterými se vznášel kolem ní, když plavali podél břehu. Naučila se pozorovat jeho obličej, mizející a znovu se objevující, lovila očima jeho přímočaré, prudké výpady pažemi a přibližovala se k němu, jako by čekala, že se zastaví a přihrne na ni proud vody nebo že se postaví na dno a obejme ji. Spěchala na břeh.
Osušili se a oblékli.

IV

Vraceli se do města v půl šesté. Projížděli předměstskými ulicemi s vysokými činžáky, které stály těsně u sebe, v přízemí měly dlouhé výkladní skříně, střídající se s vchody do otevřených obchodů a s úzkými dveřmi do obytných domů.
Zastavili se u jedné menší cukrárny na porci zmrzliny. Pak odjeli k domu Patricie.
Měli se rozloučit. Když stáli před nízkým schodištěm, které bylo po obou stranách obehnáno zídkami z bílých cihel, ztišili hlasy, a jako by se obávali, že je někdo uslyší, téměř šeptali.
„Budu dnes večer bez večeře, Patricie,″ řekl Jakub a zadíval se přes její rameno.
„Můžeš si dojít do hostince. Je v sousední ulici,″ promluvila Patricie. Zúžila oči z obavy, že bude chtít, aby jej pozvala k sobě. Raději se vyhýbala všemu, co by jej podnítilo k přímé otázce.
„Kdybych mohl večeřet u tebe,″ řekl a díval se na její dlouhé vlasy. Spadaly přes ramena, byly rozpuštěné a rozvlněné.
Patricie zrudla. Chtěla rychle vyběhnout po schodech a zmizet v domě. Rozzlobila se.
Jakub myslel, že se obává manžela.
„Ale, Jakube,″ řekla, když se opanovala, „nedomluvili jsme se. Nemám připraveno, co bychom jedli,″ pokračovala. Měla v lednici jenom studená jídla.
„Stačí mi kousek chleba a sýra.″
Souhlasila chladně a postupně se jí ztrácela červeň z tváře.
Pronikala ji zloba, zloba na něho, že překračuje, co si domluvili, že ji přemáhá, když ona sama si přála jej opustit právě v té chvíli, kdy budou u dveří jejího domu. Mělo to být jakési dovršení jejich přátelství, které dál nešlo a nemělo jít, protože ona byla sebou pevná a jistá. Zdálo se jí nepřiměřené, aby pozvala Jakuba k sobě, aby se vystavovala jeho přítomnosti ve svém bytě. Nevěděla, co se s ní děje. Ztrácela půdu pod nohama, točila se jí hlava. Ohlížela se po schodišti, kterého by se mohla zachytit. Mlčela.
Jakubovi se zdálo, že vidí Patricii blednout. Přiskočil k ní a podal jí ruku.
„Není ti něco,″ zeptal se.
„Nic mi není,″ odpověděla. Nečekaně jej vedla vzhůru po schodech.
Stoupali do druhého patra. Vyňala klíče z kabelky a otočila zámkem. Stanuli v prostorné předsíni městského bytu.
Přivedla jej do malé místnosti, kde byl jídelní stůl s několika židlemi, a šla chystat večeři.

Jakub si prohlížel nábytek a čekal. Co chvíli volal na Patricii, stačí mu skromná večeře, ať se nestará.
Myslil na celý ten den, na její blízkost, teď, když usedl v bytě, kde se pohybovala jako sebejistá domácí paní.
Vstal a přešel k oknu. Díval se přes tenkou bílou záclonu do oken protějšího domu, odrážejícího záblesky slunce.
Uvědomil si svůj rozervaný, rozbitý život, který prchal a rozplýval se stejně tak, jako mizela Patricie kdesi v sousední místnosti, a který se on snažil zachytit a udržet ve své moci, oddán jeho pulsu. Hledal sebe někde daleko, v jiných lidech, a objevoval sklíčené, zákeřné zklamání, které stálo na konci cesty a očekávalo jej jako věrný průvodce, než najde novou naději a iluzi.
Uslyšel hlas Patricie a odtrhl oči od okna. Přinášela večeři. Převlékla se mezitím do domácího oděvu a usmívala se na něho.
Jedl s chutí a pozoroval ji. Způsobovalo mu bolest, že ona žije pro jiného, že jej jen využívá, aby si zkrátila čas.
Dojedl a vstal, jako by se chystal k odchodu. Poděkoval za večeři a dodal:
„Ukázal bych ti svou sbírku známek.″
Patricie zdvihla obočí a řekla bez zájmu:
„Mám nějaké známky v obývacím pokoji.″
Přešli do velké místnosti. Byla šedě vymalovaná se vzorkem na stěnách a vydřevená do výše oken. Křesla byla potažená jemně vydělávanou kůží a při zdi proti oknům stála knihovna s ozdobnými vazbami knižních svazků.
Patricie vyňala jeden z nich a rozevřela jej před Jakubem.
Byly to památné známky různých států, vydané při slavnostních příležitostech. Měly značnou cenu a Jakub to okamžitě postřehl. Uvědomil si, že jeho sbírka nemá ani zdaleka takovou hodnotu. Znovu jím projela myšlenka na manžela a ochromila jej.
„Jsou to známky, které ti mohu závidět,″ řekl a  zvolna obracel stránky a oceňoval další část kolekce.
„Jaká byla tvá žena?″ zeptala se Patricie, jako by si náhle vzpomněla na historku, kterou jí kdysi dávno vyprávěl a která ji zaujala.
„A proč jste se rozvedli, Jakube?″
„Nebylo mezi námi už nic, co by nás pojilo, Patricie.″ Odpovídal hlasem, neprojevujícím navenek vzrušení. Ale stěží se bránil rozčilení.
„Nejdřív to mezi námi šlo, ale pak začala chodit večer do kurzu šití a byla stále pryč. I na sobotu něco měla, módní přehlídky či dodávky kostýmů. Neměla prostě na mne čas. Když jsem ji požádal, abychom šli do kina nebo jeli na venkov, vymluvila se a byl jsem sám. Tak to pokračovalo léta, až jsem začal pátrat, kam opravdu chodí. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Měla kromě toho všeho milence a nemínila se s ním rozejít. Skončili jsme manželství jako přátelé. Jsme každý sám, vlastně ona ne.″
„A co nyní dělá?″ zeptala se Patricie. Otočila ve sbírce známek další stránku.
„Ona teď má dceru a s mužem nějaké rozepře, jak jsem slyšel,″ řekl Jakub. Pak se odmlčel.
„Smutná historie. Ale předtím, před svatbou a nějaký čas potom bylo dobře, ne?″ Patricie vyzvídala a snažila se nalézt v jeho manželství přece jen něco dobrého.
„Bylo. Poznali jsme se oba velmi mladí, ani nám ještě nebylo dvacet. Tančila v baletu, já jsem chodil na zkoušky jako partner k některým výstupům. Nechali jsme toho oba brzy. Ale byla to možná škoda. Pak jsme zkoušeli asi rok zpívat. Já jsem hrál na harmoniku, ale ani tam jsme neuspěli. Vzali jsme se. Já jsem se s tím smířil, šel jsem do továrny, ale ona nikdy. Pořád něco zkoušela, až se dala na módy, módní předvádění a tak. A tam už zůstala.″
Patricie pozorovala jeho obličej, který se protahoval zklamáním.
„Jsi dosud zklamán,″ řekla.
„Už na to nemyslím,″ odpověděl.
Stál před Patricií, chtěl se zeptat na její manželství, ale váhal.
„Můj muž je na mne hodný,″ začala sama po chvíli mlčení.
„Byl o dost starší než já, ale dobře jsme spolu vycházeli, až donedávna. Odjíždí stále častěji,″ řekla a pohlédla na pečlivě vyzdobenou známku, na kterou jí ukazoval Jakub.
„Teď už spolu nevycházíte?″ chytil se Jakub s dychtivostí poslední poznámky a pokračoval:
„Odjede a nevíš, co s ním je, že? Píše ti nebo telefonuje?″ zeptal se.
„Někdy večer telefonuje, někdy napíše pohled nebo dopis,″ řekla Patricie.
„Ale necítíme k sobě takovou oddanost, jak bys mohl myslet,″ pronesla a tváří jí probíhalo zklamání stejně tak, jako před chvílí Jakubovi při zmínce o jeho manželství.
Stáli proti sobě. Odhalovali jeden před druhým svá zklamání a stávali se navzájem blízkými prožitým nepochopením a utrpením.
V jejich tvářích se objevily rysy trýzně, pramenící z jejich nesplněného očekávání. Manželství jim oběma uniklo jako naděje, ke které vzhlíželi a která se rozplynula.
Začalo mezi nimi vznikat vzájemné porozumění na základě soucitu, který k sobě měli.
Pokračovali v prohlížení alba známek. Připomínalo jim však muže Patricie.
„Chceš se mnou chodit?″ zeptal se Jakub jakoby mimochodem, když otočili poslední list a objevila se černá stránka, uzavírající knihu.
„Ale vážně chodit?″ dodal nesměle, aby ponechal jejich dosavadní vztah nedotčen a aby nabídl Patricii pokračování, které by mohlo překonat minulá zklamání a nahradit je novými vyhlídkami.
Patricie upřeně pohlédla na Jakuba. Měřila si jej pohledem, který rozhodoval o jejich příštím vztahu. V tu chvíli jej srážela mezi nejnižší povahy lidí, jaké znala, ale i vynášela mezi své obdivované osoby. Střídavě bledla a rudla. Nasazovala masku uměřenosti, s kterou jej chtěla odmítnout, a odkládala ji.
„Proč se mnou chceš vážně chodit?″ otázala se. Vztyčila hlavu, jako by jej chtěla mít před sebou v ponížení, aby triumfovala.
„Protože tě mám rád,″ odhodlal se Jakub.
Dlouho mlčeli.
Patricie vzala knihu známek a odnesla ji mezi ostatní svazky.
Jakub očekával, jak Patricie promluví.
Byla zmatena. Zkoumavě se na něho dívala, jako by pátrala v jeho obličeji, zda mluví pravdu.
Nebyla si jista sama sebou, váhala. Nečekala takové vyznání a styděla se před ním a za něho. Řekla:
„A co můj muž?″
„Musíš se rozhodnout,″ pokračoval Jakub.
Myslila na dlouhá setkání s přáteli. Těšila ji a musila by jich zanechat. Muže nechávala stranou, bránila se jím před Jakubem. Obávala se ztráty volnosti. Lákalo ji, že by mohla mít Jakuba nablízku a možná jej milovat, kdyby se jeho stálá přítomnost proměnila v lásku.
Nejdříve uvažovala chladně jakoby bez citu, zasažena Jakubovou přímou výzvou. Napřímila se. Zvrátila hlavu dozadu a stála před ním jako socha bez hnutí a bez hlesu. Byla omámená jeho slovy.
Pak se opanovala a ucouvla. Poodešla k oknu a zadívala se dolů na tichou ulici, kde přecházeli chodci.
Jakub k ní přistoupil. Lehce objal její ramena. Přitiskl rty na její šíji a políbil ji.
Stáli v objetí u okna, potom jej Patricie mírně odstrčila a přešla k pohovce. Usedla.
Přiblížil se těsně k ní, přimkli se k sobě.
Jakub se vrátil domů po půlnoci, když zůstal dlouho pod jejími okny. Díval se vzhůru, než zhasla světlo. Provázen paprsky měsíce, který ozařoval ulice, kráčel naplněn nadějemi a plány. Objevily se před ním jako velká přeludná kra, plovoucí nad hladinou a skýtající útočiště, jakmile se podaří vystoupit na její povrch.

V

Uplynulo několik dnů a přiblížil se návrat manžela.
Jakub s Patricií odjížděli pravidelně odpoledne za město, někdy k rybníku a někdy do obory, která s rybníkem sousedila.
Jakub se denně ptal, jestli má zprávy od manžela. Odpovědi, které dostával, jej uspokojovaly. Přišel pohled se stručnou zprávou a s pozdravem. Patricie tomu nevěnovala pozornost. Cele se oddávala procházkám v lese a podél rybníka, bezstarostně se koupala a řídila se zásadou nevynechat příležitost, jak projevit svou nezdolnou činorodost.
Stali se milenci. Působilo to na Patricii více, než předpokládal.
„Jaké jsou tvé plány do budoucna, Patricie?″ zeptal se jednoho dne, když seděli na břehu a pozorovali, jak nad nimi přelétá hejno racků, mizí v rákosí, znovu se objevuje a krouží nad vodní plání, rozdělené na jednotlivé ptáky.
„Myslíš, jaké jsou mé plány na budoucnost nás dvou, Jakube?″ řekla a dívala se na něho upřeně, jako by měřila jeho způsobilost k tomu, aby kladl takovou otázku. Ale zároveň ustupovala. Sledovala jej, zda přijme její představu, která v ní vykrystalizovala a kterou by se neodhodlala mu sdělit, kdyby sám nepřišel a nezeptal se, co zamýšlí.
Uvědomila si, jak se svým manželem žije. Pohrdá jím a odsunuje jej ze své blízkosti do svého okolí, mezi přátele. Nemá k němu úctu, ani, co by nejvíc bylo třeba, lásku. Bouřila se, jako by byla chycená v pasti, když se stala milenkou Jakubovou. Pronikala jí nechuť vrátit se ještě někdy k Lukášovi, stát se, když s ním osaměla, bezduchou loutkou.
Zdálo se jí, že je poražena, když se ozýval a klíčil v ní cit k Jakubovi. Nepřečká zvrat, který v ní nastal. Styděla se a nechtěla mluvit otevřeně, jak se zaplétala do myšlenek o své minulosti.
„Myslím na budoucnost nás dvou, Patricie,″ opakoval Jakub a sledoval zároveň racky, kteří odlétali k hrázi a zanechávali za sebou jen několik opozdilců, usídlujících se v rákosí a váhajících s odletem za svými druhy.
„Přijede Lukáš a může být po naší budoucnosti, jestli myslíš tohle. Nezdá se ti?″ řekla a zasáhla Jakuba.
Zdálo se mu, že očekává jeho omluvu. Nebo aby ustoupil z cesty a vrátil se mezi přátele.
„Nic ke mně necítíš?″ otázal se a pokrčil obočí, jako by čekal, že něco dodá, co by jej vybízelo k tomu, aby postavil sebe proti Lukášovi. Aby o ni usiloval.
Neřekla nic. Dívala se mu do očí a napjatě pohlížela do jeho tváře. Přiblížila se k němu.
„Můžeme o tom mluvit,″ řekl, aby oddálil okamžik rozhodnutí.
Líbali se, ale nic to neznamenalo.
Jakub se rozhovořil. Nabídl Patricii sňatek. Vyslovil se pro rozvod s Lukášem.
Jasnost, s jakou promluvil, ji překvapila. Oceňovala u něho, že o ni usiluje, že nedbá překážek, že ani Lukáš mu nezabraňuje, aby ji nechtěl získat. Původní přezíravost, kterou k Jakubovi měla, ustoupila. Nyní ji prostupovala jeho mužnost a rozhodnost, s kterou k ní mluvil. Také ona nacházela v sobě dříve nepoznanou sílu a odvahu.
Ale byla na rozpacích. Pohodlný život, který vedla s Lukášem, plný setkání s přáteli, skýtající volnost a bezstarostnost, jistota, kterou měla, nezávislost na různých starostech, které sužovaly její přítelkyně, také vdané, avšak zaměstnané a překotně se snažící o zlepšení svého postavení, tento pohodlný život jí bránil a zrazoval ji od nepředloženého rozhodnutí, které by ji mohlo přivést do područí jiných, horších nesnází, než jaké měla s Lukášem.
Odvrátila se a pozorovala okraj lesa na protějším břehu. Stála tam dvojice mladých lidí po kolena ve vodě a mávala na pozdrav někomu, koho Patricie neviděla. Zdálo se jí, že mávají na ni, na ni a na Jakuba, jako by odplouvali na velkém zeleném parníku se stěžni z borovic a smrků, které se tyčily za nimi, jako by se prohlubovala propast mezi nimi a protějším břehem.
Patricie se probouzela. Zapomínala na někdejší nadřazenost, kterou k Jakubovi chovala. Nechala se prostupovat rostoucí, ale dosud neuvědomělou, plachou láskou, která ji nejdříve tísnila, avšak potom povznášela, jak jí pronikala a jak si ona připouštěla, že nemá, čím by se ubránila.
Novému milenci dosud neřekla o své proměně a ustavičně jej pozorovala. Nyní byla zcela rozhodnuta přidat se k němu.
Toho dne se vrátil Lukáš.
Patricie si přichystala zavazadlo. Měla v něm kromě šatů a prádla několik dopisů a krátkých vzkazů, které jí poslal Jakub v posledních dnech. Psal jí v noci, když se rozloučili a když přicházel domů. Ráno vkládal dopisy do její poštovní schránky, nacházela je uzamčené, když se vraceli od rybníka. Říkala, je tu nějaká pošta, a četla je pozdě večer po odchodu Jakuba.
Lukáš spatřil kufr. Zeptal se Patricie, jestli odjíždí. Odpověděla, že ho opouští, a nedala mu příležitost k další otázce. Chytila zavazadlo do ruky a vyběhla na chodbu. Na stole nechala dopis na vysvětlenou, nenapsala však, kde bude. Obávala se návštěvy Lukáše u Jakuba.
Venku bylo šero. Kráčela po chodníku rychlou chůzí, měla před sebou ulici, kde se postupně rozsvěcovala světla. Vzrušené očekávání, které se v ní probudilo, ji pohánělo vpřed. Neohlížela se.
Došla do domu, kde bydlel Jakub. Za zavřenými dveřmi zanechávala minulost jako odloženou kamennou sochu, která zůstávala před vchodem.