KAMIL REDEL

Tomáš Hlinka

I

Kamil Redel ukončil studia. S péčí, kterou by bylo možno nazvat péčí o rodinné sídlo, kdyby rodinu měl, věnoval se zařizování bytu blízko školy, kde se minulého dne definitivně stal profesorem.
O přestávkách v práci se díval na červené střechy domů, seskupených kolem náměstí, a na zelené koruny kaštanů v parcích, svažujících se k řece, která tekla obloukem okolo města a dotýkala se jeho okrajových, řídce obývaných čtvrtí v úzké, klikaté silnici.
Teď v létě se sluneční paprsky opíraly do oken v sousedství a nebylo vidět dolů do zahrady, kde se v pootevřených dveřích skleníku a v jeho střeše odrážely a znemožňovaly výhled na záhony, pokrývající plochu několika arů a končící u drátěného, hnědou barvou natřeného plotu.
Kamil se na studiích jevil jako přičinlivý, horlivý adept učitelského povolání, pro kterého nebylo nic nad to, co a jak je třeba vysvětlovat žákům, usilujícím proniknout do tajů školní výuky. Využíval svých znalostí a dával potřebným studentům kondice. Přineslo mu to nemalý zisk, který zúročil ještě i nyní, když si mohl najmout nákladnější a lépe vybavený byt.
Byl vyšší postavy, tmavovlasý. Z bledého, ale výrazného obličeje, upomínajícího na nevyspání před zkouškami, vystupovala téměř neznatelná bradka světlejšího odstínu, než byly jeho vlasy.
Odpoledne kolem třetí hodiny byl hotov. Ustrojen ve světle modrém obleku a v bílé košili s tenkou kravatou, uvázanou na malý, sotva patrný uzel, odešel z bytu a pustil se po chodníku, směřujícím prudce dolů podél vilek a osamocených domů. Zamířil k nádraží, které se nacházelo mimo město a svým zevnějškem připomínalo spíše starší, nevzhledný mlýn než budovu, kterou bylo třeba projít, aby se dostal ke kolejišti, krytému střechou vysoko zdvižené haly.
Ve svém rodišti vystoupil z vlaku a kráčel po pěšině mezi poli ke vsi. Vyhlížela v letním odpoledni, jako by svými střechami a zdmi právě vystoupila z lesa a prostřela své sýpky a špejchary na odiv každému příchozímu, který sem zavítal.
Přijížděl k Sáře. Chodili spolu ještě před začátkem jeho studií a dlouho potom. Neviděli se sice celý čas, ale poslal jí dopis, že přijede. Vysvětloval, proč zůstával v městě.
Těšil se, že nejprve se objeví v okně její rozpačitá tvář, že po pozdravu rychle seběhne po schodech dolů, a když otevře dveře, budou již v jejích očích prozařovat plamínky radosti, nebude moci je před ním ukrýt, třebaže se bude snažit jej přerývaně plísnit, že dlouho nepsal, natož aby přijel.
Okno však otevřela Sářina matka. Prohlížela si zkoumavě jeho nový oblek a oznamovala, že Sára není odpoledne doma.
Matka Sáry byla korpulentní, dobře vyhlížející dáma po čtyřicítce. K vesnici, kde žila, se chovala přezíravě, jako by vesničany, zabývající se povětšině zemědělskou prací, neoceňovala a necítila se k nim spřízněna společně obývaným místem ani jinými svazky. Přistěhovala se z města k manželovi a často toho litovala, ale nikdy sebe ani svého manžela nepřiměla k tomu, aby se odstěhovali. Odjížděla do města za prací a to jí stačilo, aby na svou vesnici zapomněla. Její chování k obyvatelům vsi jí způsobovalo četné problémy, neměli ji v oblibě. Poukazovali na ni z povzdálí a provázeli ji nevraživými pohledy, jestliže se oblékla výrazněji a odlišovala se od nich. Musila se mít před nimi na pozoru a vyvarovat se raději všeho, čím by je proti sobě popudila.
Dívala se na Kamila a viděla v něm spojence ve svém tichém boji s vesničany, hodně pro ni znamenalo, že odjel do města a studuje tam.
Kamil nechal vzkaz, že Sáru vyhledá, a odešel ke svým rodičům.
Bydleli v pěkném, prostorném domku se zahradou. Kamil vešel do předsíně, přivítal se s matkou a v obývacím pokoji se dal do hovoru s otcem.
„Dobře jsi se zařídil,″ řekl otec. Byl s Kamilem spokojen a vypomáhal mu, jak mohl, během celého studia peněžním obnosem. Hrdě přecházel po místnosti a zkoumavě pozoroval syna, když se matka zmínila o Sáře. Byl to statný, podsaditý venkovan s ráznou a praktickou povahou.
Matka řekla:
„Sára má přítele a chce se prý vdávat.″
„Všichni věděli, že chodíš s jinou v městě, i Sára,″ dodala.
Kamil byl zdrcen, že matka věděla o jeho známosti v městě.
„Chodili jsme do kina a do okolí města, jen někdy jsem ji navštěvoval,″ pověděl matce.
„Mysleli jsme, že se v městě oženíš,″ pokračovala matka. „Proč jsi nejezdil každý týden a nechodil k Sáře, Kamile?″ vyčítala.
Byla tma, rozsvítili světlo. Venku se zvedal vánek, pronikal dovnitř a zdvihal záclony v otevřeném okně.
Napili se čaje a ještě chvíli hovořili.
„A koho si má vzít Sára?″ zeptal se Kamil.
Matka nevěděla, snad někoho ze sousední vesnice, uvažovala.
Kamil vyšel za dům do zahrady. Myslel, že se Sára možná také dívá na oblohu, jako se spolu dívali, když někdy rodiče odjeli a oni se mohli večer tajně scházet u lesa. Sedávali na dřevěné lavici, byla jim zima, ale nedávali nic najevo, až Sára odběhla a vedla jej k svému domovu, on se pak vracel sousední ulicí, běžel celou cestu, pak udýchaně, ale šťastně vcházel do vrátek, myslel stále na Sáru, a ještě se jako teď zastavil v zahradě pod jabloní.
Usnul pozdě. Stále se na něho dívala Sára a vyčítala mu jeho lásku v městě. Stála u jeho postele a otáčela hlavou, jako by jej odmítala, a odbíhala od něho jako tehdy, když sedávali na lavičce u lesa.

II

Druhý den pomýšlel Kamil na setkání se Sárou.
Byl na procházce v lese. Potkal souseda Sáry a svého kamaráda Karla. Spatřil jej, jak osekává větve stromu.
„Kamile, mám pro tebe vzkaz od Sáry, nečekej na ni,″ řekl Karel, který se svou silnou postavou hodil na dřevorubce a také jím byl.
Nevraživost Kamila, s jakou se na Karla po těchto slovech obrátil, platila Sáře. Nechce se s ním setkat, ani nechce vědět, s čím přichází. Byla tedy již rozhodnuta a opustila ho. Konečně nemohl nic jiného čekat, když se k ní donesla zpráva, že se bude ženit v městě.
„S kým chodí Sára, Karle?″ zeptal se Kamil.
„Ani ho neznáš, se šoférem ze sousední vesnice,″ promluvil Karel, „vozí ji někdy autem domů. Asi u něho zůstane.″
„Bývají spolu často?″ Kamila se zmocnila zlost, neovládal se a přeměřoval si Karla ostrým pohledem, jako kdyby on byl vinen jeho nesnázím.
„Sára se vrací domů pozdě a o nedělích bývají spolu v lese,″ pověděl Karel. Ale zdálo se mu, že se Kamil mnoho vyptává, a začal být opatrnější. Zarážela jej zloba, s jakou Kamil promluvil.
„Však se v městě nenudíš, Kamile,″ řekl Karel. Domníval se, že jej uspokojí.
Ten potřásl hlavou a odcházel.

- - -

Prvním večerním vlakem Sára nepřijela. Čekal u druhého a přidal se k ní hned, když vystoupila z vagónu.
Kráčela rychle, pevným krokem. Vypadala přísně, když se dívala sklopeným zrakem dolů k zemi, ani na Kamila nepohlédla. Byla oblečena v bílé halence a v letní sukni, která sahala ke kolenům. Tmavé vlasy měla krátce sestřižené, trochu delší vzadu. V ruce nesla tašku. Kamil se nabídl, že jí pomůže. Nechtěla svolit, ale podvolila se. Chvíli po pozdravu šli mlčky, jen Sára ještě zrychlila krok.
„Skončil jsem studia a zůstávám v městě, mám učitelské místo na střední škole,″ začal Kamil rozmlouvat obezřetně, ale vážně. Pohlížel na Sáru, na její pobledlý obličej. Ze strany se jevil majestátní, čelo přecházelo v hladký, rovný nos a ústa, pevně sevřená s trochu zaoblenými rty, se pootevřela, jak jimi nadechovala, po prudší chůzi rozehřátá.
„Matka povídala, že se ti nevede špatně,″ řekla.  Kamil vycítil v jejím hlase narážku na svou známost.
„Kamile, jsem ráda, že zůstáváš v městě,″ dodala a dotkla se Kamila.

Dlouho mlčel.
„Sáro, odjeď se mnou,″ téměř vyhrkl, když se blížili k vesnici. „V pátek odpoledne nebo v sobotu, jak chceš,″ dodal.
Sára se k němu obrátila, jako by nevěřila, co Kamil říká. Pak pozvolna obrátila hlavu na opačnou stranu, dívala se přitom vzhůru na jasnou bezmračnou oblohu. Její pohled zůstal upřen do míst, kde stál dům jejích rodičů. Roztřásla se, zmatena a zaskočena. Opanovala ji lítost, na chvíli ji ovládla nerozhodnost, ale když se vzpamatovala, vjela do ní prudká směsice rozhořčení a zlosti. Vrhla na něho proud výčitek, které jej zasypaly, jako kdyby házela po něm kamení od cesty a ještě jej přitom tloukla zaťatými pěstmi.

Nikdy od Sáry takový příval slov neslyšel a neuměl si představit, že by on mohl způsobit, aby se ona sama tak rozčilila a rozhněvala.
„Zůstaň v městě a nejezdi za mnou,″ končila.
Tato slova si Kamil zapamatoval jako hrozbu a ucouvl. Nechtěl ji více rozzlobit, raději přijal oprávněné výtky a mlčel.
Došli k bydlišti Sáry a spěšně se před domem rozloučili.
Sára vystupovala po schodech. Byla ještě rozčilena Kamilovou výzvou, ale uklidňovala se.
Promluvila několik slov s matkou a ulehla k spánku.

III

Kamil se odhodlal znovu čekat na Sáru. Odpoledne se začaly objevovat na obloze těžké mraky a blížila se bouře. Lesy potemněly. Když se na ně díval, zdálo se mu, že má před sebou hradbu z kmenů, kterou musí projít, aby se dostal k Sáře, čekající na něho na ztraceném nádraží a přijíždějící z neznámého místa. Měl dojem, že musí toto neznámé místo objevit, aby se přiblížil k Sáře, která byla jiná než Sára minulých let. S její ztrátou se nesmiřoval.
Rozešel se s Erikou, přítelkyní z města, protože nenašli k sobě pevnější pouto. U Kamila přetrvával návyk, vedoucí jej do lesů, zatímco Erika se sice do přírody vypravila, ale spěchala odtud, jako by neporozuměla stoupáním a klesáním kopců, mířícím do houštin malin a ostružin a opět se vracejícím do údolí k samotám a k vískám, ukrytým v borových a smrkových lesích.
Setkal se s Erikou, se starší sestrou jednoho ze svých žáků. Byla často v jeho blízkosti. Neměl slova pro to, co jej k ní poutalo a vždy znovu k ní přivádělo. Chtěl se rozloučit se vsí, ale nemohl, nepodařilo se mu to. Zůstal v její moci a nakonec se vrátil zpátky k Sáře.
Avšak Sára o něho nestála, patřila jinému a skončila s ním. Nedbal toho a znovu na Sáru čekal.
Když přijela večerním vlakem, hustě pršelo. Museli se schovat ve stánku, zřízeném vedle nádražní budovy.
Sára se dívala na Kamila a řekla:
„Kdybys nechodil a vrátil se do města.″
Chtěla jej od sebe odstrčit, proběhnout kolem něho, ale nedalo se.
„Ve městě jsi našel přátele,″ dopověděla a vyhlédla z přístřeší na planinu před náspem, kam přestávaly dopadat dešťové kapky, a zdálo se, že déšť přestává.
„Vracím se k tobě, Sáro,″ řekl tiše, ale z jeho slov zazníval důraz.
„Nevrátil bych se k jiné.″
„S výjimkou tvé známé z města,″ řekla s jízlivostí, co ji napadlo. Ale zamrzelo jí, že jí ta slova vyšla z úst, že promluvila o jeho životě v městě, že jej sledovala a nenechala jej zmizet ze svých myšlenek.
Chtěla vytrvat a držet se nového vztahu. Kamil znamenal pro ni minulost, dosud neukončenou a jen málo vzdálenou. Náhle pohlížela na Kamila jako na blízkého přítele, kterého znovu potkala.
„Setkal jsem se s Karlem,″ odbočil.

Sára si uvědomila, že při svých rozmluvách s Karlem myslila na Kamila, jako by mluvila s ním.
„Říkal, že v sousední vesnici možná zůstaneš.″
Řekl to, aby zjistil, jak zapůsobí na Sáru zmínka o šoférovi.
„Nebo se odstěhujeme jinam,″ rychle odpověděla.
Dívali se jeden druhému do očí s výčitkou a napjatě stáli proti sobě.
Kamil se domníval, že Sára uzná pochybení obou, ale mýlil se.

Rozčilila se.
„Nechodím s ním ze msty, jak možná myslíš,″ řekla a trochu se usmála.

Zaradoval se, bylo to poprvé od včerejšího dne. Avšak brzy vystřízlivěl, získávala nad ním převahu, a usmívala se proto.
Přestávalo pršet a mohli vykročit na rozmoklou trávu. Vyhýbali se kalužím a občas je přeskakovali. Kamil byl rád, že může vzpomenout na jejich dětské hry, těch několik roků v městě jako by ani mezi nimi nebylo, jako by teprve nedávno odjel do města a zůstával tam.
Sára mlčela, ale přebíhala přes kaluže takovým způsobem, jako činila kdysi. Kamil se přidal, a tak kus cesty přeběhli jako v dětství.
Kamilovi se zdálo, že s ním jde opět Sára, kterou znal před léty.
Šli vedle sebe. Zastavili se před domem rodičů Sáry, ale jen na krátkou chvíli. Sára pověděla skleslým, avšak odhodlaným hlasem, aby Kamil nečekal, a již byla u schodů před dveřmi a opouštěla jej.
Zklamaně odcházel stejnou cestou. Přesto se ohlédl, jestli Sára nevyhlíží z okna.

IV

Uplynul pátek a sobota. Vyčasilo se, ale Sára se neobjevila.
Prožíval nekonečný týden. Odhodlával se k návratu již ve středu, hnán představou, že Sáru získá, že několik návštěv a delší čas ji přivedou zpátky. Byl zmaten citem, který v něm Sára vzbuzovala, teď, když ji ztrácel. Přes den usilovně přemýšlel, jak by se mohl Sáře zavděčit a přiblížit se k ní. Rozhodl se, že některý den dopoledne vyhledá šoféra, který chodí se Sárou, a promluví s ním. V noci se budil ze spaní a zoufale tápal, jak mu Sára unikala a on se ocital sám, odmítnut a zdrcen.
Nemyslel již na školu, kam přicházel každého rána vyučovat, a bloudil ve volných hodinách ulicemi a sady. Nedbal, že potkává své žáky, kteří ho zdraví, a zacházel daleko až k řece, odtud se vracel a stísněně přicházel domů. Zůstával sám mezi stěnami, neklidný a nespokojený.
V pátek nevydržel, omluvil se a odjel k milenci Sáry. Našel jej ve dvoraně továrny. Připravoval se k odjezdu spolu se svým závozníkem, ale zdržel se, zbývala mu chvíle času.
Byl to bystrý, rázný mladík v Kamilově věku. Měl úzký obličej, na nose mu seděly brýle, ukazující na krátkozrakost. Jeho pozornost se nejdříve soustřeďovala na motor, který prohlížel před jízdou, ale pak se plně věnoval Kamilovi.
Kamil nevěděl, jak začít. Byl zároveň netrpělivý a rozrušený. Než se odhodlal, že promluví o Sáře, uplynulo několik minut. Kolem nich projížděly kamiony a hlučely stroje z otevřených hal.
Šofér se představil jako František a přistoupil na tykání. Kamil zpočátku mluvil o zdejší vesnici, jak je vzdálena od města, a o děvčatech, která František jistě bude znát. Brzy věděl, že Sára je jeho druhou dívkou odtud, že se přistěhoval z města a že se asi zase odstěhuje, až vydělá peníze.
„A co bude se Sárou, až se odstěhuješ?″ zeptal se Kamil. Využíval hovornosti svého rivala a stále ještě neprozrazoval svůj vztah k Sáře.
„Měla někoho, snad se jí vrátí.″
„Ty ji chceš nechat?″ zeptal se Kamil s nadějí. Zároveň mu bylo líto Sáry i sebe, musel by se spokojit se Sárou, odvrženou šoférem, ne s jeho, Kamilovou Sárou, která by se oddala jemu a jen jemu. Ozval se v něm zbytek pýchy a hrdosti, kterou potlačoval, a ještě se ponižoval. Až k šoférovi se dostal, k tomu, jenž měl Sáru, a on se doprošoval. Hledal pokoutními cestami, jak by Sáru získal. Byl rád, že ji šofér nechá, on jej bude k tomu podněcovat. Uvědomil si, že jeho láska k Sáře je silnější než pýcha, kterou měl v sobě. Poddal se úskokům, které by jindy považoval za nízké, nehodné sebe. Ještě chvíli se vzpíral, odhodlával se, že řekne, kdo je. Ale pak mlčel, sám před sebou provinilý, ustupující. Mluvil o ní, že ji trochu zná ze vsi. Trpkost jím pronikala a zasahovala jej.
„Chápu, Sára není dobré děvče,″ pohaněl Sáru a spílal si v duchu, jak mohl Sáru tak napadnout. Rozhodl se nepovědět, že chodil se Sárou. Byl rád, když se František neptal.
„Opravdu ji necháš?″ prohodil Kamil.
„Odstěhuji se, nehodíme se k sobě,″ potvrdil František svá slova.

Kamilovi, který na něho upřeně hleděl, se ulevilo. Ujistil se, že František nemluví do větru, a přestal o Sáře hovořit.
Kamil se rozhlížel po dvoraně, šofér se chystal nastoupit do vozu.
„Musím odjet,″ řekl šofér a podíval se ještě jednou na Kamila.
Nastoupil do svého vozu a mával rukou Kamilovi, když projížděl okolo něho.
Kamil odjel k rodičům příštím vlakem.

- - -

Bylo mu zatěžko vyhýbat se Sáře po celé dny, ale dokázal to. Jen letmo ji potkal a pozdravil.
Hodlal s ní promluvit těsně před odjezdem.
Stalo se to, když šel navštívit Karla. Zastihl Sáru v zahradě.
Zastřihovala keře živého plotu nůžkami s dlouhými držadly. Plot sousedil s Karlovou zahradou.
„Jdu se rozloučit, odjíždím,″ řekl Kamil.
Sára na okamžik vzhlédla. Zaclonila si tvář proti prudkému slunci, ale hned se sklonila, jako by neslyšela, a pokračovala v zastřihování plotu. Koutky jejích úst se stáhly v odporu. Nůžky tiskla prudšími pohyby a postoupila o několik kroků k místu, kde vyrůstaly silnější větve a více přerůstaly okolní keře.
Bylo odpoledne. Na obloze se sice objevovaly mraky a vanul mírný, chvílemi zesilující vítr, ale dusno nepolevovalo.

Sára měla jen lehkou bílou halenku s krátkými rukávy a zelené pracovní kalhoty, vyhrnuté pod kolena. Chvílemi vystupovala na špičky, aby dosáhla k vyšším výhonkům keřů.
Kamil nabídl pomoc. Setkal se však s mlčením, které jej svou zarputilostí zcela odsuzovalo k rychlému odchodu tím spíše, že se nehodlal zmínit o Františkovi.
Řekl pouze:
„Sáro, chceme být přece spolu.″
Sára mlčela. Myslela na Františka, na svá setkání s ním. Zapůsobila na ni jeho zkušenost, jemnost, s jakou s ní jednal, i prudkost citu, který projevoval. Strhával ji k výbuchům vášně, které v ní probudily ženu, mladou a dychtivou. Zamilovala se, nejdříve byla zmatená, ale pak pevná, chvěla se při prvních polibcích, avšak později se sama vrhala Františkovi do náručí a zahrnovala jej pozorností. Bála se, že jej ztratí kvůli Kamilovi, a proto se Kamilovi vyhýbala.
Teď se dívala dolů, uhýbala pohledem. Uvítala, že se ve dveřích domu objevil Karel a přerušil je. Využila Karlova příchodu a odešla ze zahrady.

- - -

Kamil odjel do svého bytu.
Měl několik fotografií Sáry v zásuvce stolu. Vyňal je a díval se na ně. Myslel na odpoledne, kdy Sára stála uprostřed zahrady, trochu blíže k domu než dnes, viděl ji v hledáčku, a než stiskl spoušť, nechal ji narovnat záhyb u halenky, který se trochu pomačkal.
Najednou zůstal uprostřed místnosti, udělalo se mu mdlo, posadil se. Napadlo jej, že Sára již nikdy nebude tou přítelkyní a poslední oporou, na kterou myslel, když osaměl, stísněn starostmi při dokončování studií, při vyhledávání kondic a při výuce studentů.
Nebude již jeho vzdálenou milou, ke které se obrací a ke které se chystá odjet, ale neodjede, protože mu v tom zabrání tisíce maličkostí, které bude muset neprodleně vyřídit a vykonat.
Konečně nebude již ani jeho výčitkou, když ve volném odpoledni odjede s Erikou za město nebo s ní přijde do parku a k řece, kde se ona k němu přivine, tak lehce se k němu přiblíží a bude jej dlouze líbat na ústa, a pak ucouvne, jako by byla řada na něm, aby ji stiskl v náručí, a on podlehne, jako by jinou, Sáru, neznal, a večer přijde k Erice domů a zůstane u ní přes noc, v jejím pokoji.
Myslel si, že bude na Sáru čekat, teď, když ví, že ji František opustí. Nepřijde k Erice a nebude se zneklidňovat maličkostmi, které jej sužují a trápí. Sára bude jiná, změněná, až se znovu potkají, bude zklamaná a přístupná.
Promýšlel takové lsti a bylo mu dobře, mdloba ustala, uklidnil se a ulehl.
Noc mu přinesla dobrý spánek, usnul snadno, smířen s postavením, kterého u Sáry dobyl a o kterém si myslel, že jej přes všechny překážky a ponížení získal.

V

Nastaly zimní plískanice. Sníh se mísil s vodou, stékající z chodníků, a zdálo se, že brzy nastanou silné mrazy.

Kamil chodil na procházku městem méně často, jen k žákům na kondice. U rodičů byl všeho všudy dvakrát, Sáru sotva zahlédl a pozdravil.
Seděl v křesle u okna svého nového bytu. Vyhlížel dolů k náměstí a sledoval cestu, která se klikatila mezi domy. Vedla až do prudké strmé ulice a končila o kousek dále jako pěšina, mizející za vysokými stromy.
Uvažoval, že minulo několik měsíců, ale František setrvával ve vesnici, jako by nemínil odejít a jako by se hodlal natrvalo usadit v jedné z novostaveb blízko továrny.
Kamil byl zachmuřen. Právě dočítal dopis od matky. Zmiňovala se krátce o Sáře a neviděla žádnou překážku mezi ní a šoférem.
Rozmrzele odložil dopis. S pocitem marného čekání oblékl lhostejně tmavý svrchník a vykročil z domu. Pod nohama mu podklouzávaly tající ledové krunýře a zbytky sněhu. Nevnímal holé větve stromů, náhle spatřil dav, ženoucí se k němu s nějakým transparentem. Stačil uskočit z cesty a potom se mimoděk ohlédl. V křižující ulici uviděl postavu, spěchající přes vozovku a mizející za rohem vysokého domu.
Najednou jím proběhla úzkost, stáhlo se mu hrdlo a nemohl z místa. Pak se obrátil, strnule kráčel k rohu ulice a odbočil.
Byla to Sára. Neviděla jej a vzdalovala se kolem vývěsní plakátovací plochy. Sledoval její napřímenou postavu a došel ji před cukrárnou, když obcházela nabídkový štít, pokrývající část chodníku. Sotva dýchal rozčilením, ale ovládl se a uklidnil.
Sára se zastavila před cukrárnou. Využil toho, a jako by náhodou procházel kolem, pozdravil ji.
Vzhlédla na něho překvapeně. Měla na sobě světlý dlouhý kabát s rezavým límcem z kožešiny a jednoduchý, ale slušivý bílý klobouk.
Pozdrav skoro vykřikla, ale hned se mírnila. Roztržitě sledovala Kamila. Chtěla vstoupit do cukrárny a očima vybírala kousky dortů, které by koupila.
„Jsem rád, že tě potkávám, Sáro,″ řekl Kamil a udiveně pozoroval, jak se začervenala.
Sára poodstoupila dále od chodníku. Nejistě se mu zadívala do tváře, ucouvla a pozdravila jej.
Nevěřil, že jej oslovuje vlídně. Pak začal tušit, že šofér plní slovo, a pozvolna jej opanoval svěží pocit naplnění nadějí. Zapomněl na křivdu a zeptal se:
„Jezdíš teď do města, Sáro?″
„Někdy přijíždím s matkou.″ Dívala se na něho, jako by pátrala, zda se spokojí s odpovědí.
Nevyptával se dále a pozval ji do cukrárny. Servírka jim přinesla mražený krém se šlehačkou a ptala se, zda si budou ještě něco přát. Sára odmítla, a tak se navzájem pozorovali. Doléhala na ně náhlost setkání. Kamil byl vzrušen, netrpělivě posedával na měkké, vypolštářované židli. Že se Sára nezmiňovala o Františkovi, utvrdilo Kamila v přesvědčení o jeho odjezdu ze vsi.
„A co tvá známost, Sáro, ani se nezmíníš,″ řekl jakoby lehkovážně. Pousmál se, předstíral, že mluví o něčem dávném a samozřejmém.
Sára uhnula pohledem. Tváří jí proběhl záchvěv smutku a obličej se jí stáhl. Ale hned se změnil a zůstal jako dříve. Když promluvila, dokonce se usmála.
„Víš, Kamile, rozešli jsme se.″
"Ale, to je překvapení," s údivem řekl Kamil. Napřímil se na židli a protáhl obličej, jako by očekával vysvětlení.
„Něco se stalo?″ vybízel dále, zachvácen náhlou zvědavostí.
„Přestal chodit, pak odjel. Asi se mu vede v městě lépe, napsal i dopis,″ řekla přerývaně, s pomlkami. Těžko se jí mluvilo, ale zdálo se, že se již se vším smířila.
Kamil se díval na její posmutnělou tvář, plnou trhavých pohybů, když musela hovořit o nepříjemné věci, ponižovat se. Nedivil by se, kdyby mlčela a nezmínila se o Františkovi. Stejně by se to dověděl, ale znal její hrdost a oceňoval, že ji překonává.
Byla stále stejně hezká, ještě rozkvetla, co se nesetkávali. Smutek jí kupodivu přibarvil tváře ruměncem a zjemnil rysy obličeje.
Najednou si nebyl jist, zda se vrátí k němu, zda nezůstane po zklamání raději sama.
Dojídali a odcházeli kolem květinového stolku. Sára koupila několik kousků dortu. Kráčela vedle Kamila, ještě stále byla překvapena nenadálým setkáním. Přijížděla do města k příbuzným, nechtěla zůstávat ve vsi.
Těžce prožívala Františkův odchod a smiřovala se s ním pomalu, jako by se propadala do vzduchoprázdna. Mizela jí půda pod nohama. Hledala, jak se vymanit ze zneklidňujícího osamění.
Matka jí navrhla, aby odjela do jiného města ke vzdálené tetě, na rok na dva. Souhlasila a chystala se k cestě.
„Kamile, odjíždím k tetě. Budu tam asi dva roky,″ řekla, když přecházeli ulici a kráčeli k náměstí.
Kamil na ni pohlédl, jako by dostal ránu do hlavy. Odjíždí tedy, nemyslí na něho, na Kamila, bylo první, co mu probíhalo myslí, když se vzpamatoval, a začal uvažovat, jak by ji mohl zadržet, zabránit jí v odjezdu, přimět ji, aby zůstala.
Blížili se k nádraží. Stáli na nástupišti jako dva trosečníci na břehu ohromné řeky, která se před nimi klikatila a s večerním šerem se ztrácela v posledních záblescích vodní hladiny.
Když přijel vlak, zdálo se mu, že řeka, řeka života je odtrhla od sebe a odnáší každého z nich jinam. Sára mu mávala z okna vagónu a on pomalu odcházel do potemnělých ulic města. Bloudil ještě chvíli mezi pouličními lucernami, které se právě rozsvěcovaly, a potom teprve odbočil ke svému bydlišti.

VI

Minula zima, blížily se velikonoční svátky.

Kamil domů téměř nejezdil, zůstával na sobotu a neděli v městě.
Matka psala, že se Sáře nevede u tety dobře, že si stěžuje. Nemá přítelkyně a pomýšlí na návrat.
Bylo mu jí líto. Často chodil kolem cukrárny, kde se se Sárou setkal. Odhodlával se, že napíše Sáře dopis, pozdraví ji a podpoří v její osamělosti.
Jednoho dne dostal v matčině listě zprávu, že se oženil František.
Čekal několik dní. Když mu matka oznámila, že Sára je zdrcena, napsal dopis, ve kterém Sáru ujistil o svém přátelství a náklonnosti. Pozval ji k sobě.
Sára prožívala dny u tety nejprve mezi novými přítelkyněmi, ale brzy je opustila. Nerozuměly si. Přivykala sice rychle a zdálo se, že zapomíná na domov, avšak potom se náhle projevil stesk. Ztratila zájem o nové místo a myslila na rodnou vesnici.
Zpráva o Františkově svatbě zapůsobila s nečekanou silou. Sára pobledla, dlouho bloudila venku. Pak celé dny nevycházela z domu, zatvrdila se a byly obavy, že onemocní. Měla horečku. Lékař konstatoval nachlazení a zápal plic, nařídil neprodlenou léčbu. Léky sice pomohly, ale nahlodaná sebedůvěra a prožité utrpení tísnily Sáru tak, že sotva chodila po světnici. Vyhlížela z okna jako bez ducha, a když ji teta donutila, aby vyšla z domu, spěchala za chvíli zpátky a ulehla. Mluvila ze spaní, bezesné noci střídala s trhaným neklidným spánkem a vůčihledě chřadla.
Přišel dopis od Kamila. Klidný a pokojný, plný upřímných, přátelských slov. Zapůsobil jako balzám, lékař pozoroval nápadné zlepšení stavu pacientky.
Sára se vzchopila. Přicházela na veselejší myšlenky, zesílila.
Po dalším týdnu se její stav natolik zlepšil, že se odhodlala a odjela domů.
Rozčileně vystoupila na nádraží v městě a kráčela přes náměstí ke Kamilovu bytu. Byla rozechvělá, ale chtěla vidět Kamila. Přála si to, téměř běžela. V posledních dnech se jí vyjasnilo, že jej potřebuje jako oporu, ať už jako přítele nebo manžela. Svěří se mu a oddychne si.
Rozhlížela se těkavým pohledem kolem sebe. Bylo docela teplo, na stromech začaly rašit listy a květy. Hlásilo se jaro. Nadechovala svěží vůni odpoledního povětří, míjela dvojice mladých, usmívajících se lidí.
Před Kamilovým domem se zastavila, jako by si nebyla jista, že právě tady přebývá. Nebyl doma a Sára zklamaně odcházela.
Věžní hodiny odbíjely pátou, když spěšně procházela náměstím. Zdvihal se mírný vánek, potkávala lidi, kteří se vraceli z procházky.
Myslila na Kamila, na jeho známost v městě. Zlobně otočila hlavu, když jí proběhla vzpomínka na ještě živou, nezhojenou ránu, překrývanou dalším osudným setkáním a rozchodem s Františkem. Střídavě Kamilovi odpouštěla, ale znovu jej obviňovala, jako by se řítila do nové propasti, zející před ní a zakrývané na povrchu jakýmsi klestím a chvojím, které způsobovalo, že viděla jen rovnou cestu.
Litovala, že se nechala strhnout Kamilovým pozváním a že jej chtěla navštívit. Byla nakonec ráda, že jej nezastihla.
Dívala se oknem vlaku na rašící pole a louky, které se rychle střídaly s borovými a smrkovými lesy a listnatými háji. Občas vystoupila mýtina a za zdmi vesnice se blýskl rybník.
Cestou z nádraží potkávala vesničany, zdravila se s nimi po dlouhé době. Pookřála, když procházela známými místy.
Byla doma již několik dnů, když odpoledne stála v zahradě a spatřila Kamila, který přicházel do sousedství, ale hned zamířil k ní.
Kamil cítil, že nadešla rozhodná chvíle. Dověděl se od bytné, že jej navštívila mladá žena a odešla, když jej nezastihla. Podle popisu si domyslil, že to byla Sára.
Přistoupil těsně k Sáře, díval se na její pobledlou tvář. Pozdravili se.
Stála po jeho boku. Vzal ji za ruku, pevně ji stiskl. Opětovala stisk. Po chvíli ztišil hlas, přiblížil ústa k jejím uším a téměř šeptal, že patří jemu. Nezdráhala se, políbili se.
Ustoupili pod jabloň a slíbili si, že zůstanou spolu.
Večer Kamil odcházel a rozpomínal se na minulá léta, kdy se scházeli se Sárou na okraji lesa a odbíhali odtud za soumraku.
Zastavil se u dveří rodného domu a chvíli přemýšlel, jak oznámí rodičům, že se zasnubuje se Sárou.