JINDŘICH

Tomáš Hlinka

Začátkem léta odjížděl z města vlak a vezl cestujícího, který se chystal na sobotní večer a neděli v chatě svých rodičů na venkově.

Když po hodině jízdy náš cestující, Jindřich, vystoupil z vlaku a spatřil za zátočinou silnice místa, kam často jezdil, neubránil se vzpomínkám na část dětství a mládí, kterou zde prožil.

Kdybychom si byli ve věku kolem dvaceti let vědomi toho, jaké máme před sebou nepřeberné cesty a cestičky, které se budou proplétat, křižovat a větvit téměř na každém kroku, byli bychom nejspíše výjimkou. Když se však v pokročilejším věku ohlédneme nazpět na sebe a na své vrstevníky, shledáme, že jsme přece jenom chodili po vyšlapanějších a schůdnějších cestách než po stezkách, po kterých se ubírají odvážní. Ale důvody jsou v nás samých, a když se spokojíme vysvětlením, že tomu tak být musí, neboť kdyby se všichni pohybovali po stezkách odvážných, mizela by ona výjimečnost, nebudeme si sice muset nic vyčítat, ale možná nás bude trochu hlodat pomyšlení, že jsme mohli zkusit to či ono, být tím či jiným. Je to onen věčný lidský nepokoj, který někdy s přibývajícími léty slábne a mění se jen v jakýsi přízvuk, kterým jsou provázeny všední dny, skládající se jako slova ve všední věty a vyžadující alespoň občas osvěžení.

Jindřich se setkal v chatě se svou matkou Lucií, s její přítelkyní Marií a s Janou.

Jana, dcera Marie, byla dívka ve věku kolem osmnácti let a Jindřich se v její podobě jako by setkával se světem, který v sobě kdesi ukrýval a nyní s ním hovořil. Jana nebyla doslova jeho obrazem, to jistě ne, neboť takové podoby duše dvou lidí nikdy nenabudou, aby se podobaly jedna druhé natolik, že by zcela splývaly, někdy však na chvíli, v okamžicích, které se v životě často neopakují, můžeme pozorovat, že hovor dvou lidí se proměňuje v monolog a v té chvíli není rozdílu mezi dvěma osobami, které jako by splývaly v osobu jedinou.

Marie byla stejně jako Lucie učitelkou na školách středního stupně a byla tou matkou, která prožívá s dcerou znovu mládí nejen doprovodem v tanečních a na školních večírcích, ale zejména určitým uvolněním z let uplynulých od časů mladosti vlastní. Nepatřila k těm, kdo mají život něčím ztížen, že by snad mohla naříkat nebo alespoň si stěžovat na nepřízeň osudu, ale také ne k těm, jejichž život je nabit událostmi a vzrušením, jako u žen, které uplatňují vitalitu k prosazení své osobnosti na místech, jevících se jim jako důležitá a nad jiná významná.

Láska potkala Marii ve věku dvaceti let a její muž usiloval o její přízeň zpočátku stále více, protože nikdy nebyl zcela přesvědčen, zda jej Marie skutečně miluje. Používal vybraných slov, přinášel květiny a rovněž jinými způsoby získával Mariinu přízeň.

Láska zanechala v Marii dlouhodobý pocit uspokojení, a když se narodila dcera, její štěstí se naplnilo. Také se často setkávala se studenty a svou roli hrála její vrozená schopnost přiblížit se do intimních zákoutí studentských duší a skutečnost, že v poslední době se mezi studenty objevila také Jana, proměnila pro Marii tato setkání, neboť do nich vkládala navíc svou mateřskost. Mateřskost zůstávala jejím nejvnitřnějším rysem, jím prokládala každý svůj pohyb, každé své slovo.

Lucie byla Mariiným protipólem, ale jen do určité míry, a to možná ještě jen proto, že Mariina citovost převyšovala její kolegyně.

Lucie se odlišovala od ostatních žen také napovrch, neboť stále nosila perlový náhrdelník. Historku, která se k náhrdelníku vázala, ráda vyprávěla, toho večera Jindřichovi, Marii a Janě.

Luciin příběh s náhrdelníkem

V době krátce po uzavření sňatku vyjeli si mladí manželé na dalekou cestu. Vybrali si Turecko, město Istanbul, a nadšeni mešitami a dalšími památkami tohoto města, vypravili se také lodí po Bosporu. Byla to obyčejná loď, ale v jejich očích nabývala na nádheře stejně tak jako všechno, co je v městě obklopovalo, ať už bazar s vůní koření nebo orientální architektura.

Když loď zakotvila u asijského břehu a Lucie stála poprvé na jiném kontinentě, krev se jí rychleji rozproudila, protože o tomto okamžiku přemýšlela dlouho před začátkem cesty. Za zády jim ještě z dálky zněly tóny, kterými mešity svolávaly věřící k pobožnostem a které se mísily s vlnobitím Bosporu v hudbu, plně připomínající asijskou pevninu tak, jak ji Lucie měla zahrnutou do svých představ. V té chvíli se Lucie otočila, vzhlédla na palubu lodi a spatřila člověka, majestátně sedícího u stolku na přídi a dívajícího se upřeně na ni.

Jak se stalo, že začali po chvíli spolu hovořit, nemohla Lucie ani její manžel později říci. Prostě náhle se jich onen člověk se vší zdvořilostí a vážností dotazoval, zda se jim líbí Istanbul, odkud přicházejí a jaké jsou jejich dojmy z města. Tento kultivovaný člověk se vyptával na zdánlivě chaotické zbytečnosti proto, že jej jeho město nesmírně k sobě přitahovalo rozmanitostí kultury a architektury a že se nechával obohacovat jakýmkoli novým dojmem, který mu kdokoli o městě mohl říci. Byla to pro něho naprostá nutnost, aby se stále setkával s lidmi, projíždějícími městem. Uměl si vybírat mezi návštěvníky zajímavé osoby, a to podle chování a podle dojmu, který na něho učinili. Stal se vlastně lovcem, který neustále loví své město prostřednictvím očí cizích návštěvníků.

Již skutečnost, že si tento člověk, Mehmet, vybral mezi lidmi na lodi Lucii, znamenalo nade vší pochybnost, že Lucie vynikala nad ostatní lidi něčím, co nebylo úplně zřejmé ani jejímu manželovi a co objevil až Mehmet.

Po bezprostředním setkání s cizí kulturou byla Lucie připravena k přijetí její moudrosti. Mehmet se snažil v několika větách tuto moudrost vyslovit. Stačila chvíle, aby Lucie pojala k cizinci naprostou důvěru. Celou zbývající část cesty lodí strávili všichni tři společně.

Společně prožili rovněž den, který následoval, ale již se zdálo, že přes dojmy, které setkání na Lucii učinilo, přejde událost dříve či později v zapomenutí tak, jako odplouvají vlny od břehů Bosporu, když tu Mehmet pozval manžele do svého domu, který, jak se ukázalo, byl palácem.

Dům představoval miniaturu paláce sultánova, s baldachýny, se sametovými látkami na stěnách rozlehlých místností, s drahými kameny, kterými byly ozdobně vykládány rukojeti křesel. Mehmet žil jako bohatý člověk a to, že se pohyboval mezi obyvateli a návštěvníky města, bylo výsledkem jeho touhy zvědět o městě co nejvíce.

Teprve teď Mehmet uplatnil svůj zájem o dojmy obou manželů z města v plné míře. Když se loučili, dal Mehmet darem Lucii perlový náhrdelník.

Lucie dar přijala a náhrdelník potom nikdy nesnímala a stále nosila na památku setkání.

Lucie pomalu dokončovala příběh. Když skončila, rozhlédla se po posluchačích, její oči prozrazovaly, že se zcela vžila do dávného příběhu, že je pro ni stále zdrojem vzrušení.

Po chvíli dalšího vyprávění odešly Lucie, Marie a Jana spát.

Než odešel spát Jindřich, usedl u stolku k oknu, jak činil tehdy, když byla jasná noc a měsíc se blížil k úplňku. Nechal se zahrnout paprsky a splynul s okolními keři a stromy.

Na tyto noci se dlouho těšil, i když přesně nevěděl, co jej nejvíce k nim upoutává, zda klid a ticho, které k němu vstupovaly z noci, nebo zda sama vznešenost přírody, podmaňující a prostupující jeho vůli nad přírodou vítězit, kterou jako každý člověk v sobě nosil. Taková vůle proměňovala životní běh ve velkolepou souhru všech drobných i velkých událostí, které jej potkávaly a kterým musel neustále čelit a řešit je a z nichž se zároveň radoval, neboť byly nejpřirozenější a nejlákavější odezvou jeho přítomnosti ve víru světa, který jej obklopoval.

Druhého dne odpoledne se vydali na procházku. Lucie s Marií kráčely daleko vpředu, Jindřich a Jana za nimi po cestě s keři, vroubícími břehy řeky. Lidé se koupali, rovněž Jindřich s Janou přeplavali a místy přebrodili řeku a pak se posadili na svahu blízko jezu.

„Často sem chodím. Příroda jako by odpočívala, když se dostane do těchto míst,″ řekl Jindřich.

„Jindřichu,″ řekla Jana, „někdy si myslím, že každému člověku náleží v přírodě místo, které má podobný osud jako on. Jako se říká, že každý člověk má svou hvězdu.″

„Možná že ano,″ odpověděl Jindřich.

Den se již chýlil k večeru, když se přiblížili k chatě.

Jindřichovi končil volný den, a tak se přichystal na cestu a odjel do města.